sobota 18. března 2017

Upřímně.

Upřímně si nemyslím, že je v pořádku trpět nízkým sebevědomím a sebevědomí někomu shazovat.
Upřímně si nemyslím, že bychom se měli bát citově se projevovat a měli bychom říkat lidem kolem sebe, že je máme rádi (samozřejmě jen těm, které máme opravdu rádi).
Upřímně nechápu, proč máme často tendenci shazovat svoje partnery na veřejnosti a nedokážeme je pochválit (což třeba já dělám s oblibou - to chválení samozřejmě).
Upřímně mě mrzí, že conversky jsou ty nejlepčejší a zároveň (pro mě) ty nejnepohodlnější boty na světě.
Upřímně mě děsí stárnutí.
Upřímně a k zbláznění miluju kombinaci volné ráno + kniha + kafe + velká snídaně.
Upřímně mě už děsně otravuje lidská hloupost.
Upřímně zbožňuju lidi (hlavně muže), co něco umí. Fotit, hrát na bicí, malovat, skládat hudbu...
Upřímně mě děsně lákají zakázané a nebezpečné věci, ale bohužel mi to kazí moje svědomí a poctivost.
Upřímně pořád nechápu, proč je pro nás tak strašně důležité, co si myslí ostatní. Kašlat na všechny, upřímně.
Upřímně nechápu, proč se pořád všeho bojím. Co se má stát, stane se a nijak to svým strachem neovlivním.
Upřímně se raduju z toho, že se mi podařilo být úspěšná v tom, co mě baví.
Upřímně mě už děsně štvou slečny v parfumeriích, když mi cpou make-up, který mi vůbec nesedí (sakraaaaaa už!).
Upřímně lituju toho, že jsem si často nevážila věcí, kterých jsem si vážit měla a brala jsem je jako samozřejmost.
Upřímně mě mrzí, že se někam vytratila taková ta přirozená ženská krása a originalita a nahradilo ji spojení všeho umělého (nehty, řasy, vlasy...) a okoukaného (stejné boty, stejné kabelky, stejné účesy..).
Upřímně jsem vždycky po ránu děsně překvapená, kolik pupínků se mi ještě na obličej vejde.
Upřímně se pokaždé děsně těším na návštěvu mého oblíbeného sekáče.
Upřímně nenávidím doktory.
Upřímně mě zklamal lapač snů, který jsem si pověsila na čelo postele a zdají se mi od té doby jen samé děsivé sny (začnu režírovat horory).
Upřímně teda vůbec nechápu, proč už dávno není právoplatným zaměstnáním být kavárenský povaleč nebo třeba dortíkový ochutnávač.
Upřímně nechápu, proč jsem musela nejdřív obejít snad 10 kadeřnic, než jsem objevila tu jedinou, která mi konečně ostříhala ofinu rovně.
Upřímně si vážím mužů a žen, kteří svého partnera milují takového, jaký je, nesnaží se ho měnit a dokážou mu být oporou i v těch nejtěžších chvílích.
Upřímně si ze všeho nejvíc přeju být šťastná a jít s na kafe s Milanem Caisem.

úterý 21. února 2017

Anna a Vlaštovčí muž

Taky se vám někdy stalo, že jste po přečtení knihy uvažovali nad tím, jestli se vám vlastně líbila nebo ne?
Tak nějak jsem to měla s knihou Anna a Vlaštovčí muž. O tom to dnes bude.



Víte, mám pořád ten pocit, že já na to psaní moc nejsem (možná jsem to dokonce už někde i zmiňovala). Proto se taky tohle místo jmenuje Fotoblok a né Písmoblok. Taky dělám dost velkou chybu - místo abych sem zanesla svoje myšlenky a dojmy hned po dočtení knížky, jdu na další a ty dojmy vlastně začtu jinou knížkou. A nějak se z toho nemůžu poučit.
A tyhle dva faktory mi tak nějak ztížily psaní tohoto článku o Anně a Vlaštovčím muži, protože mám pocit, že nedokážu dostatečně vyjádřit, co jsem s touhle knihou a jejími hrdiny prožívala... 

Anna a Vlaštovčí muž je druhá knížka od Martinusu, kterou jsem si vybrala ke čtení a recenzování. Měla jsem ji už dlouho na seznamu knížek, které si chci pořídit a tak jsem neváhala. Měla jsem totiž chuť na něco nenapínavého, trochu kouzelného, zvláštního a žánrově nového... Splněno!
No, splněno... ono to bylo zvláštní a pro mě i žánrově nové... a vlastně bylo to i trochu kouzelné... Ale pořád nevím, co si o tom myslet.

Hlavní hrdinkou je holčička Anna, která žije v době, kterou všichni dneska známe jako dobu temnou a plnou lidské smrti - období druhé světové války. Žije se svým tatínkem. Tomu v knížce moc prostoru věnováno není, protože ho po pár stránkách zatkne gestapo. Ale já jsem si ho stihla i tak oblíbit, protože byl profesorem lingvistiky a uměl spoustu cizích jazyků a to je věc, kterou já obdivuji a tak trochu i závidím.
Opuštěné Anny bez otce se ujme Vlaštovčí muž. Podivní Vlaštovčí muž.
Ale i když je podivný, myslím si, že většina z nás by ho chtěla potkat, když je nám nejhůř. A proč?
Protože bychom se životem protloukali mnohem snáz. Stejně jako Anna. Má vždy co jíst, poznává jiný svět, cestuje... Prostě spolu putují po Polsku. A dokonce se jejich role budou muset obrátit a bude to Anna, která se bude muset starat o svého náhodně nabytého ochránce.




Proč mám z téhle knížky rozporuplné pocity - celý příběh tak nějak plyne a plyne, sem tam se něco stane, ale nic, co by mě nějak víc zaujalo nebo překvapilo. A samotný Vlaštovčí muž - jak já chtěla vědět, kdo to vlastně je! Ale to jsem se bohužel nedozvěděla. Vím - není to autorova povinnost nám tuhle postavu víc popisovat, ale jen tak trošičku nastínit aspoň... Jó to bych brala.

Rozhodně bych ale chtěla vyzdvihnout obálku - ta je prostě kouzelná. Stejně tak ilustrace u kapitol a písmo, kterým jsou kapitoly nadepsány. Pro někoho to můžou být jen takové bezvýznamné drobnosti, ale já si je děsně užívám! Prostě to lahodí oku a ještě raději pak s takovou knížkou trávím čas a vracím se k ní.

A pořídit si Annu nebo nepořídit? Rozhodně ano. I když jsem ji tady vyloženě nevychvalovala, stojí za to. A myslím si, že se k ní stejně ještě vrátím... Má prostě takové svoje kouzlo, které se mi těžko popisuje.

Takže pokud vám někdy bude úzko a neobjeví se žádný zachránce, pořiďte si svého Vlaštovčího muže alespoň na papíře tady u Martinusáků!

čtvrtek 26. ledna 2017

Knižní chvilky 2016

Minulý rok jsem samozřejmě hodně četla. A taky fotila. To co čtu, jak jinak.
Četla jsem u jídla, u kávy, četla jsem v parku, na balkoně, na cestách, u snídaně, při čekání na autobus.
A opět jsem se utvrdila v tom, jak moc jsou knížky fotogenické (ať už ve společnosti mých nohou nebo snídaně).


















úterý 24. ledna 2017

Co mě dělá šťastnou

Hrnek kávy.
Hrnek kávy se šlehačkou.
Knížka.
Nová knížka.
Jakákoliv knížka.
Dopis ve schránce.
Nová věc ze sekáče za 29,-.
Slunce.
Ranní zpěv ptáků.
Obejmutí.
Balíček na poště.
Pochvala.
Volné ráno.
Volné ráno v posteli s knížkou.
Čerstvě vyprané povlečení na čerstvě povlečené posteli.
Pusa na tvář.
Všechno sladké.
Koncerty.
Focení.
Luční kvítí na stole v kuchyni.
Úsměv od cizího člověka.
Úsměv od člověka kterého mám ráda.
Víno.
Láska.
Fotka, která se mi povede.
Vlastně každá fotka.
Ranní cesta do knihovny s kávou v ruce když svítí slunce.
Domov.
Výlety.
Moře.
Blogování.
Les.
Tata Bojs.
Když mě poslechne pes.
Červené náušnice.



A co dělá šťastnými vás?
T.

pátek 13. ledna 2017

Instaprosinec

Když mi někdy náhodou paměť neslouží tak jak by měla, podívám se na instagram a připomenu si všechno, co se dělo v uplynulém měsíci. A v prosinci toho bylo dost.
Jak už asi víte tady z blogu nebo instagramu, navštívila jsem vánoční Vídeň. Taky jsem vypila litry kakaa a zase něco málo/hodně přečetla. Přišel mi první balíček ve znamení spolupráce z Martinusu, byla jsem v Nitře na služební cestě a konečně i doma u rodičů. Fotila jsem Kubu, lepila všude nálepky z Martinusu, pálila svíčky i vonné tyčinky, seznámila se s novou Hildou a napsala svoji první recenzi na knihu. Zažila jsem, jaké je to mrznout dvě hodiny ve vlaku a jak chutná čokoládový punč se švestkama. Přibylo mi pár modřin, pár kousků ze sekáče za 10 korun a nový báječný stroj do mé domácnosti od Ježíška (mamky a taťky) - můj vlastní kafíčkomat!

Není týden bez modřin.

pondělí 9. ledna 2017

Doma ♥

Domov.
Takové jednoduché slovo a přitom se v něm skrývá tolik věcí a může mít tolik významů.
Někdo má jeden, pro někoho jsou domovem třeba i dvě místa. Jedno mají ale vždycky společné - je to tam, kam se těšíte, tam, kde z vás spadne všechno špatné, kde se uvolníte, kde do vás vstoupí neuvěřitelná energie a pohoda a odkud se vám nechce zpět do reality.
A tohle všechno, co vidíte na fotkách, to je ten můj domov ♥