čtvrtek 6. září 2018

(Ne)pochopený boj

Vůbec nevím, jak začít tenhle článek. Nevím, jak ho napsat tak, abyste mě pochopili a nebrali to jako výzvu k lítosti.
Ale nějak to zkusím.

Mým celoživotním a věrným nepřítelem je akné. 
Je to strašně těžký, protože nikdo nechce chodit s holkou s kráterovým obličejem. Všichni touží po holce s dokonalou postavou, vlasy, pletí. Vždyť i v knížkách čtu o hrdinkách s krásně vykreslenýma lícníma kostma a panensky hebkou pletí.. Nikde není hrdinka s mastnou ofinou, suchýma konečkama a s tvářema plnýma boláků. Je to blbost, ale když se vás to přímo týká, vnímáte to víc než jiný věci.

Někde jsem četla, že lidé trpící akné trpí depresema. Víte, já se tomu nedivím. Ani nedokážu spočítat, kolik jsem toho probrečela kvůli tomu, jak vypadám.  Ono totiž už tahle se na mě pánbůh docela vyřádil, co se různých nedostatků na vzhledu týče, a k tomu ještě tohle. 
Je mi úplně jasný, že si řeknete, že jsou lidi, co třeba nemaj nohu nebo ruku. Já to vím, moc dobře to vím. Ale tohle si říct mi bohužel nepomáhá.
Vyzkoušela jsem milion druhů kosmetiky, antikoncepce i vitamínů, zkusila jsem detox, chodila jsem na kožní. 

Mým jedním z největších životních objevů je makeup od Estée Lauder, který dokonale kryje. Ani si nedokážete představit, jakou radost jsem z toho měla a o kolik se stal život s akné snesitelnějším. 
Používala jsem ho několik let. Dnes jsem byla na čištění pleti a dozvěděla jsem se, jaký zlo si na ten obličej už roky a roky patlám. 

Já to samozřejmě věděla. Je to začarovanej kruh - o pleť se postarám, vyčístím ji a pak ji zapatlám makeupem. A tak pořád dokola. Hotová líheň pro bakterie. Na to ještě vrstvu pudru a nic sice není vidět, ale co se na tý pleti děje, to se po chvíli projeví a já ty projevy zas a znovu kryla dalšíma vrstvama líčidel, jen ať nic není vidět.
Jenže já si nedokážu představit žít mimo svůj domov s tímhle obličejem. Jít s ním do práce, do obchodu, do kavárny, jet na výlet...
Potkávat krásný holky s krásnou pletí a cítit se na nic.. Dám to? 

Co si budem - vzhled tvoří strašně důležitou část našeho života. 
Stačí mít míň vlasů, nějaký to kilo navíc, odstátý uši, velkej nos a sebevědomí je v háji.
A u mně je obrovský srážeč sebevědomí (mimo jiné) i tohle.
Patlala jsem se makeupem i když jsem jela k vodě, šla s Majdou na procházku, u moře...
A služební cesta? To jako budu s někým na pokoji a on mě uvidí před spaním odlíčenou? 
A co teprve začátky vztahu - když mě ten druhý má vidět odlíčenou, z toho jsem měla vždycky hrůzu. 
Ta představa obnažený pleti mi připadala absolutně neproveditelná. 
A teď je to právě to hlavní gró všeho, mít pleť obnaženou, neucpávat jí, pečovat o ni. Žádný hloupý makeup.
Dnes mi odbornice na  kosmetice řekla, že se o ni mám starat jako o batole. 
Tak já to teda zkusím, zkusím o ni pečovat tak nejjemněji jak to půjde. 

A tyhle fotky jsou pro všechny, který mi říkaj: ale vždyť to nemáš tak hrozný, jsou na tom i hůř. 
No, to sice jsou, ale já jsem mistr kamufláže. 


 

Pomalu se smiřuju a srovnávám s tím, že takhle začnu chodit ven a skončím s makeupem. 
Jaký to asi bude?
Nebude se za mě stydět můj kluk? Mí rodiče? Mí kamarádi?
Není to ale jen o ostatních a o tom, jak se na mě budou dívat a co si o mně budou myslet. Je to hlavně i o tom, a strašně moc se stydím to přiznat, že já mám odpor k sobě samé. 
Takže se chci naučit mít ráda, mít ráda svoji pleť a pomoct jí se uzdravit. 

Tak pojď ty moje batole, jdeme do toho a staneme se krásnými ♥

neděle 26. srpna 2018

Indulony, práskači a já

Indulony
Ne, tahle část článku nebude o krémech na ruce.
Ti, co mě znají, vědí, že takhle říkám lidem. Určité skupině lidí. Jsou všude. Kolem vás, vedle mě, za tebou i před tebou.
Jsou to lidi, který nemaj čím ostatní zaujmout a tak jim jak se lidově říká - lezou do zadku. Pokud jste se náhodou ještě s nikým takovým nesetkali - přijměte moji velkou gratulaci (i když pochybuju o tom).
Já se mezi indulonama pohybuju denně. A z povzdálí je pozoruju a nestačím se divit, jak podlízaj, mluví ohavnýma zdrobnělinama, jak moc se snaží zalíbit... Když se náhodou ocitnu přímo u akce (rozuměj - indulona se právě nachází u vstupu do rektálního otvoru), cítím kromě odporu i neuvěřitelnou fascinaci nad tím, jak se někdo dokáže ponižovat. Nechápu.
A taky nechápu - má to nějaký bonusy?? Já jen že jsem v životě docela spokojená a to tohle neprovozuju, znamená to snad, že bych byla ještě spokojenější?!

Práskači
No, tohle je taky dost dobrá skupina lidí. Bohužel se mezi nima taky též denně pohybuju.
Vlastně jsou si dost podobný s indulonama, někdy jsou s nima dokonce i propojený.
Čekaj, co se kde šustne, co kdo provede nebo naopak neprovede. Ještě si to trošku přikrášlí, aby to mělo větší grády a šup s tím za příslušnou osobou!
Jste v něčem lepší? Máte víc peněz? Lepší pracovní výsledky? Máte hezčí postavu? Lepší náladu?
No, tak to jste ideálním cílem takovýho práskače! Tak bacha na něj. V blízký době bude všechno nahlášeno!
A co mě fascinuje na týhle skupině lidí? Tak třeba to že tyhle lidi jsou kolikrát i v mým věku nebo i mladší a měli by mít úplně jiný starosti - jak si užít volnej den, co si dát dobrýho k jídlu, co si koupit pro radost, na něco se těšit... Ale oni ne, oni si jako zábavu vybrali pomlouvat, práskat, škodit. Fuj.
Jakej je to asi pocit někomu škodit? Jsou na sebe takový lidi pyšný?
A další co mě dokáže rozsekat, jak se jich ostatní bojí. Když je nějakej práskač náhodou v okolí, tak na vás hážou pohledy typu "Teď ne, povíme si to potom!". To jako proč? Proč bych se měla někoho takovýho bát? Proč bych někomu takovýmu měla svým chováním dávat najevo, že má nade mnou navrch jen proto, že má tak ubohou povahu? Leda prd!
Já se před takovýma na zadek rozhodně neposadím.



Denně potkávám lidi, co mají nějakej handicap. Dali by všechno za to, aby mohli chodit do práce jako my ostatní, aby si mohli poklábosit, projít se a užít si hezký počasí, prostě si ten život užívat. 
Sakra, uvědomte si to už konečně a přestaňte se chovat jako hovada.
Díky, T. 

A ještě takovej dodatek - včera jsem byla v kině na Janu Palachovi. A v tý době, to měli lidi kurňa opravdový starosti a ne takový blbosti, co řešíte vy! Tak se na ten film podívejte. A chovejte se k sobě hezky, život máme jenom jeden a už tak je v něm dost ošklivých věcí.

středa 22. srpna 2018

Jeden úspěch za druhým

Tak schválně - kolik z vás se umí za něco pochválit? A kolik z vás i každý den večer rekapituluje den a dokáže si říct: Jó, tohle se mi teda fakt povedlo! (a nemyslím tím někoho zesměšnit nebo někomu ublížit)
Já ten typ nejsem. To přiznávám.
Vlastně se celkově neumím chválit a za poslední roky jsem přišla na to, že se celý život šíleným způsobem podceňuju.
Myslím, že ve focení nejsem dost dobrá, že bych se neměla o nic snažit.
Že nepřečtu dost knih, že bych mohla číst ještě víc.
Že nejsem dost hezká.
Že bych neměla zkoušet nic nového, protože na to prostě nemám.
A díky tomu se mi často stává, že se mi něco povede a já to nedokážu dostatečně ocenit a náležitě si to užít.
Ale učím se to!

Chválení je podle mě strašně důležité. A čím jsem starší, tím chválení přikládám větší váhu.
Já umím chválit ostatní. Vlastně mě to hrozně baví a je to tak nějak automatické. Cizí ženě řeknu, že má nádherný odstín rtěnky, řekla jsem i svému gynekologovi že je super, stejně tak optikovi, co mi vybral brýle, ve kterých se líbím sama sobě a to je co říct!
Tak proč to nedokážu aplikovat sama na sebe sakra?!?


Jak už jsem se zmínila - učím se to. A mám k tomu jednu malou a moc užitečnou pomůcku.
Knihu úspěchů.

Když se mi ozval na facebook Václav Toman, autor rozvojové Knihy úspěchů, jestli bych ji chtěla zkusit, byla jsem zvědavá a řekla jsem si, že to zkusit musím, ať se taky trochu rozvinu, že jo!
Protože pokud mi má něco pomoct připomínat si radostné věci, chci to.



A v čem vlastně spočívá kouzlo téhle malé sympatické knížečky?
V té jednoduché a přece tak velké myšlence - zaznamenávat si úspěchy. Malé, velké, všední i vzácné.
Že se mi povedl koláč, že jsem se v něčem překonala, že se mi podařilo brzy vstát... Je toho hodně. Zdánlivé maličkosti, které ale jsou úspěchy a je třeba si je užívat.

Víte, je mi jasné že velké procento z vás si bude klepat na čelo a říkat si, jak strašně zbytečné to je.
Já vám to neberu.
Já zase považuju za zbytečné lehnout si večer do postele s pocitem, že den stál za prd. A takových dní někdy je požehnaně, až to člověka udolá.
Ale když si něco zapíšu, je to černé na bílém, je do dané, nejde to vymazat, nejde to zapomenout, prostě to existuje.
Povedlo se mi to.
A až si za pár měsíců (nebo možná i let?) tuhle knížečku otevřu a prolistuju, nenajdu v ní lék na vážnou nemoc ani návod na šťastný život, ale najdu v ní desítky, možná stovky drobností, které mě provázely životem a dělaly mi radost a možná si je budu chtít zopakovat.
A to je děsně fajn.




A co vy? 
Umíte se pochválit a ocenit? 
 T.

Knihu úspěchů si můžete prohlédnout a koupit tady!

středa 15. srpna 2018

Třeboň ♥

Setkání po spoustě letech se svojí středoškolskou spřízněnou duší nad pohárem při 35 stupních v jednom z nejkrásnějších jihočeských měst je vždycky dobrej nápad ♥








pondělí 13. srpna 2018

Život

Pět písmenek, v jednom slově.
Ve slově vysloveném za vteřinu. Ve slově které obsahuje všechno.
Život považuju za ten největší dar a vážím si ho. Vlastně každý den, každé ráno i každý večer přemýšlím nad tím, jak je úžasné žít.
Jak je úžasné ráno vstát z postele, podívat se z okna, vychutnat si snídani, koupit si nějakou maličkost pro radost, nechat se obejmout zasmát se i pobrečet si, unavit se, dát si zmrzlinu, sledovat mraky plující po obloze, jít se projít, zamilovat se i pohádat, jen tak odpočívat, nadechnout se, přečíst si knížku, vidět film, jet na výlet, lehnout si do trávy, dát si víno, sledovat západ slunce, adoptovat psa ♥

Potkala jsem už pěknou řádku lidí, kteří mi tohle chtěli (ať už vědomě nebo ne) pokazit.
Snažili se mi namluvit, že se mi bude lépe žít s opálenýma nohama, většíma prsama, delšíma vlasama, vysokou školou, jiným smyslem pro humor, s jinou barvou rtěnky, v jiném městě, s jiným člověkem, s lepší náladou atd atd...
A bohužel to vedlo jen k tomu, že jsem nechtěla v létě nosit šaty, aby se náhodou někdo nesmál mým bílým nohám. Nechtěla jsem se seznamovat s cizíma lidma, protože by se jim nemusel líbit můj smysl pro humor.
Blbost.

Tím že bydlím ve velkém městě, skoro denně potkávám nějakým způsobem postižené lidi.
Nádherné mladé lidi, kteří mají nějakou tělesnou vadu, díky které si nemůžou užívat života naplno jako já, a já je nesleduju s opovržením a ani s lítostí.
Já mám chuť je obejmout a říct jim, jak je obdivuju.

Neustále plýtváme časem stěžováním si, zabýváme se tím, co stejně nevyřešíme.
Místo abysme ze života vytěžili maximum a užili si všechno, co nám nabízí.

Říkejte, co chcete říct. Kdy jindy to říct než teď?
Kupte si extravagantní kousek oblečení, o kterém už dlouho přemýšlíte.
Jděte na koncert své oblíbené kapely, i když nemáte parťáka. Já chodím klidně sama, protože kdy jindy jít než teď?
Kupte si ten nejčokoládovější dort, když na něj zrovna máte chuť.

Další život se už nekoná, další život není.
A je nádherný. I když jsou v něm rozchody, nemoci, násilí, smrt a smutek, je tady a je jen náš a můžeme v něm dělat všechno, co se nám zlíbí.

Tohle není žádný návod na to, jak žít. Jen chci říct: zastavte se. Řekněte si - tady jsem, žiju, dýchám, hýbu se.


Tak žijte. Teď a tady.
T. ♥

neděle 12. srpna 2018

Terapie přírodou

Cítit tu vůni.
Uklidnit se.
Poslouchat to ticho.
Všechno vypustit z hlavy a nechat to daleko, daleko od místa, kde neexistuje nic, jen krásno ♥


sobota 4. srpna 2018

Červenec

Ochutnala jsem úžasné lívance z červené řepy, nejlepší vepřové koleno a nové druhy kávy.

Přečetla jsem 9 knih (vypíchnout musím hlavně skvělou Panenku od Věry Kadlecové a úžasný Černobílý svět od Kathryn Stockettové).

Viděla jsem chlapíky z terakotové armády a užila si další parádní západy slunce.

Vychutnala si pár krásných rán a s konečnou platností se stala závislou na máslových croissantech.

Pokusila jsem se Majdu naučit piknikovat a zvykla si na to, že mě každý den budí s východem slunce (a tím pádem mám více času na čtení a velké snídaně).

Objevila jsem úžasný seriál The Alienist, který je natočený podle knihy Psychiatr, která je jedna z mých nej a rozhodně vám ji doporučuju! A když ne knihu, tak aspoň ten seriál - rok 1896, New York, vraždy chlapů, kteří se živí jako prostituti. To prostě musíte vidět.

Pekla jsem čokoládové muffiny, domácí müsli a ovocné koláče a objevila nové (a ihned oblíbené) pití - Legendario.

Vyzvedla jsem si brýle, protože můj zrak už není to co býval, spořádala pěkných pár porcí zmrzliny a zaposlouchala se do svojí první audioknížky.

Taky jsem se radovala z balíčků od Bioaromy, který obsahoval oleje a karobový sirup, a od holek z POLAK, který obohatil moji šperkovničku o úžasné kousky ze dřeva (rozhodně chystám o všem sepsat článek a všechnu tu nádheru vám nafotit).

Nechala jsem si zastřihnout ofinu a po dlouhé době jsem s ní fakt spokojená, přibylo mi pár modřin a drobných řezných zranění, pupínků a hlavně pár báječných spoluprací.