čtvrtek 25. května 2017

Proč chodím na koncerty a jak se mi splnil jeden z největších snů

Víte, v životě je obrovská spousta chvil, při kterých prožijete takový ten pocit absolutního štěstí.
Třeba když trávíte bezstarostný čas s rodinou, sedíte u řeky s kávou a knihou, vyšlápnete kopec a naskytne se vám úžasný výhled nebo ležíte v posteli vedle osoby, kterou milujete. A já k tomu řadím ještě koncerty.
Už jsem tu kdysi ve článku o koncertě Tata Bojs psala, že hudba má na mě neskutečný vliv.
A to trvá.


Asi bych ani nedokázala už spočítat na kolik koncertech jsem byla a kolik interpretů jsem naživo viděla.
Před pár hodinami jsem se vrátila z koncertu Depeche Mode. Tedy přesněji řečeno z koncertu a pokoncertní afterparty. No co vám budu povídat - poplakala jsem si.
Živá hudba ve mně vzbuzuje radost, smutek, touhu... Já to vlastně vůbec nechápu, jak moc velkému vlivu jsem kolikrát vystavena. Stojím tam v davu, cítím strašně moc vzrušení a lásky a toho už zmiňovaného štěstí (vlastně tím tak trochu utíkám do jiného světa).

A stejně tak, jako existuje obrovská spousta chvil, při kterých prožíváte pocity absolutního štěstí, tak je spoustu snů, které si můžete splnit a snů, jejichž splnění záleží na náhodě. Jako u mně.

Miluju, miluju, miluju písničku Stripped. Je původně do Depešáků a možná ji znáte i od Rammsteinů. Já miluju obě verze. Vždycky jsem toužila ji slyšet naživo.
Je to moje srdcovka, takže když jsem ji slyšela minulý rok živě od Rammsteinů ve Vídni, pořádně to se mnou zacloumalo. No a včera se stala ta báječná boží věc, že ji zahráli i Depeche Mode a já jsem se málem štěstím a blahem rozpustila. Vidíte, jak málo někdy stačí ke štěstí? Jeden můj malovelký sen splněn. 

A proto chci chodit na koncerty, dokud to bude možné, 
protože jsou to jedny z nejkrásnějších chvil v mém životě.. ♥ 

P.S. Pusťte si Stripped a když vás nebude bavit, najděte si alespoň překlad a možná pochopíte, proč ji tolik miluju.

středa 17. května 2017

Turisti

Konečně je hezké počasí! A tak bylo jasné, když jsme dnes měli den volna, že musíme něco podniknout. A tak jsme se vydali na Ondřejník.
Byl to úžasný relax, příroda mi už chyběla. Nahoře u turistické chaty Ondřejník jsme si dali borůvkové pivo a užili si ten báječný klid.
Víc k tomu asi ani není co říct - fotky mluví za vše.
A já už se těším na další výlet!










čtvrtek 11. května 2017

Uplynulé týdny...

...byly plné knížek, kytek, lásky. Však mě znáte.
Joooo a taky kultůry! Byla jsem v kině na Depešácích.
Joo a taky báječného jídla! Muž mě vzal na báječnou večeři. A taky jsem měla jeden z nejlepšejších donutů na světě - borůvkový s bílou polevou se skořicí!
Joooo a taky překvapení! Jedno báječné stylové pražské papírnictví kaš-mi-daš mi zaslalo rozkošný zápisník
s Malým princem, jupí!

Co bych byla bez knížek a postelových snídaní?!

Čekám na Depešáky. 

Snídaně a severská literatura. Ach!

Bůkaholici.

Ráj ♥ 


Poslední dobou přicházím na chuť českým spisovatelům.
Fotím, tedy jsem.

Nejkrásnější! ♥ 
♥ 
Následující týdny budou asi trochu chaotické. Čeká mě setkání s norskou spisovatelkou Marit Reiersgardovou v Praze, kde se zúčastním i veletrhu Svět knihy. 
Taky se blíží koncert Depešáků a Rammmsteinů a konečně jedu po dlouhých měsících domů za rodinou, jupííí! 
A co čeká vás?
T. 

středa 26. dubna 2017

Proč?

Dnešní doba je zvláštní. Dnešní svět je zvláštní.
Žijeme v době, kdy nám připadá jako naprostá samozřejmost dobře vypadat. Co dobře - chceme vypadat co nejlíp.
Ale proč? Proč si nedokážeme užívat to, co máme?
Neustále se řeší, jak má ženská vypadat -  do výbavy samozřejmě patří pevný zadek, velký prsa, štíhlý pas, dlouhé vlasy, dokonalá pleť, nejlíp ještě umělé řasy a nehty, značková kabelka na předloktí. Protože o takové ženy mají muži zájem, protože takové by měly být ženy podle všech možných časopisů a reklam. A nedejbože, jak některé z nás někde přebývá nebo ubývá centimetr, nemáme prsa v pušapce těsně pod bradou nebo se neřídíme aktuálními módními trendy. A stydět bysme se měly, když alespoň třikrát týdně nezveřejníme fotku z fitka!
A krásný (myslím opravdicky) a zajímavější (než vyumělkovaný bárbíny) holky pak seděj doma nešťastný, že tak nevypadaj. Přiznávám - i já jsem si říkala, proč vypadám zrovna takhle a proč nemůžu mít to a tamto, proč jsem se nemohla narodit s drobným nosíkem a většíma očima, kterýma bych mrkala jak o závod a házela okolo sebe pohledy alá raněná laň (a chlapi by si říkali - viděli jste ji? ztratil jsem se v jejích očích!), a proč nemůžu mít štíhlejší nohy a útlejší kotníky, a proč nemám hezčí zuby (a chlapi by si říkali - viděli jste ji? ztratil jsem se v jejím úsměvu!) a hezčí pleť, abych furt nemusela používat tuny makeupu na zakrytí a blá blá blá.
Bože, to jako vážně? Vážně jsem někdy jen pomyslela na to, že bych chtěla vypadat jako 90% holek kolem mě?
Srát na to.
Mám akné, celulitidu, křivý zuby a prsty na nohou, všude pihy a jizvy. O nosu, který bude brzo potřebovat svoji vlastní jízdenku na městskou, ani nemluvím. Prsa musím trochu pohledat, když je chci hezky naaranžovat do šatů a lýtka mám jako profi cyklistka.
Když se chci vyfotit, stojí mě to hodně úsilí, aby na fotkách tohle všechno vypadalo koukatelně.
Ale? Žiju! A navíc se přesto všechno najdou chlapi, kterým se líbím (bez komentáře prosím!). A když se dobře vyspím, stane se, že se líbím i sama sobě (o tom, jak často se tohle stává, pomlčím).


A proč tohle píšu? 
Protože dneska je všechno jak podle kopíráku. I my lidé. A furt se děsně řeší vzhled.
A protože miluju lidi, co jsou něčím jiní. Odjakživa. 
Vlastně se mi nikdy nelíbili typičtí hezouni nebo svalovci, kteří zapadají do měřítek velkému procentu žen. 
Miluju, když má někdo nějaký výrazný rys, který se jemu samotnému může zdát na škodu a přitom z něj dělá krásného člověka, nebo když má někdo svůj osobitý styl a nebojí se ho ukázat.
Díkybohu za takové! ♥

P. S. Při psaní dnešního článku jsem si vybavila takové jedno hezké vyznání lásky - "Miluju tě celým svým zadkem. Řekla bych srdcem, ale můj zadek je větší." No, tak to vidíte. Vyznání lásky od hubený holky musí být děsně nudný! (jak by to asi znělo s nosem.. to budu muset vyzkoušet :D) 

úterý 18. dubna 2017

Neumím.

Neumím dělat věci včas.
Neumím se správně starat o svoji pleť.
Neumím žehlit.
Neumím se smířit s odchodem některých lidí z mého života (ať už jde o rodinu nebo lásku).
Neumím se vzdát sladkého (Nikdy! Nikdy! Nikdy!).
Neumím se donutit k uklízení.
Neumím brzdit a zatáčet na kolečkových bruslích.
Neumím přemluvit akné, aby odešlo k někomu jinému (nejde to ani po dobrém ani po zlém, fňuk).
Neumím přijímat chválu a pořád si myslím, že mi ostatní kecají, když říkají, že jsem v něčem dobrá.
Neumím anglicky (a žiju!).
Neumím si namalovat stejně oční linky na obou očích ani stejně nalíčit obě polovičky rtů (mám silné podezření, že mám nějakou "vidímkřivě" vadu).
Neumím fotit rovně, všechno musím upravovat, protože mi na fotkách všechno padá z kopce (to jen potvrzuje moje podezření viz bod výše).
Neumím přijmout porážku.
Neumím zpívat (ale jako většina z vás si to samozřejmě nepřipouštím).
Neumím přežít rok bez Chalupářů (nejlépe několik repríz najednou).
Neumím si představit život bez lásky.
Neumím se krotit v knihovně a přinést si domů méně než čtyři knížky.
Neumím být trpělivá.
Neumím pochopit lidi, kteří žijí fejsbůkem už v takové míře, že jsou schopni vám vyčíst, že jste jim na fb neodepsali (ač mají vaše telefonní číslo, ale na telefon samozřejmě nenapíšou).
Neumím si představit, že bych někdy měla mít děti.
Neumím držet jazyk za zuby v situacích, kdy by se to vážně hodilo.
Neumím si obarvit vlasy, aniž bych u toho neobarvila i kus domácnosti (díky bože za hennu!).
Neumím vařit omáčky.
Neumím vychovávat psy.
Neumím neztrácet náušnice, když jsem se svým klukem.


Ale přes to všechno se miluju ve své nedokonalosti.
A co neumíte vy? 

pátek 14. dubna 2017

Ach, ten Jackaby!

Jako to už se mnou není normální.
Už jsem tu jednou psala, že od zamilovávání se do hudebníků (i když někteří mě drží stále), jsem přešla
ke knižním hrdinům. No, a je to zase tady!

Když jsem před rokem četla Jackabyho od Williama Rittera, dávala jsem fotku knihy na instagram
s komentářem, že s Jackabym chci pracovat. A ano - to nejlépe vystihuje, jak moc se mi knihy o něm/s ním líbí. No... i když si tu naši spolupráci moc nedokážu představit, protože Jackaby je detektiv a jeho nejoblíbenější věci k vyšetřování jsou často věci nadpřirozené, nevysvětlitelné a nebezpečné. A vzhledem k tomu, že se všeho bojím a lekám a krmím sama sebe i ostatní kolem teoriemi o nemrtvých a já nevím o čem všem ještě, díky kterým se pak bojím ještě víc, kdo ví, jestli by to se mnou Jackaby vydržel.. Ale stejně bych to chtěla zkusit! (víte, kolik by z toho bylo článků a fotek na instagram?!?)

Druhý díl - Případ ukradeného zubu - jsem si vybrala k recenzi od Martinusáků. A udělala jsem dobře!



S Jackabym jsem vás už trochu seznámila. Jen jsem zapomněla dodat, že kromě jeho skvělých schopností vypátrat jakoukoliv záhadu je i vtipný. A to se hodí (třeba když jste na stopě něčemu velkému a krvežíznivému). A taky má věčně rozcuchané vlasy, nosí podivnou čapku a velký kabát (další důvod chtít ho poznat!).
Tentokrát to začne docela nevinně jednou kočičkou, která se promění v rybu. Říká vám něco masožravý kožoměnec? Nejspíš ne, ale to nevadí - budete mít možnost se tu s ním seznámit. A samozřejmě taky s Jackabyho asistentkou Abigail, která je vypravěčkou příběhu, s Jenny, která je duch obývající Jackabyho dům a ještě s dalšími neobyčejnými postavami, se kterými se sejdete u vykopávky pravěkého ještěra, odkud zmizel zub.
Zdánlivě obyčejný výlet za vykopávkou se ale promění v pátrání po něčem neznámém, co zabíjí lidi i zvířata. Ještě že si to vezme na starost právě Jackaby, pochybuju totiž, že by to někdo zvládl lépe. Samozřejmě
za asistence Abigail, v psa se měnícího policisty Charlieho a milovníka a sběratele podivných tvorů Hanka.





Strašně, ale strašně moc se mi líbí to prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nová Anglie po roce 1890. A i když já moc na historickou literaturu nejsem (výjimkou jsou knihy o 2.světové válce), tohle teda můžu!
Nečekejte nějaký zapeklitý detektivní případ s šokující pointou. Ani žádné zbytečné násilí, které je dnes tak populární používat v knihách. Spíš zažijete dobrodružství, u kterého se zasmějete a možná i o něčem poučíte.
Je to čtivé, je to zábavné, je to odpočinkové. A stojí to za přečtení! A já se už strašně těším na další díl. Pokud jste viděli Sherlocka Holmese s Robertem Downeym Jr. v hlavní roli a líbil se vám, tak tohle je rozhodně čtení pro vás.

A určitě chci na závěr ještě vyzdvihnout obálku! Ta je nádherná, stejně jako u prvního dílu, a já se na ni i
po přečtení knížky nemůžu vynadívat.



Pokud máte chuť se ponořit do kouzelného příběhu a poznat jednoho bláznivého detektiva, který si umí poradit v době bez všech možných moderních vymožeností, pořiďte si také svého Jackabyho tady.


P.S. Po napsání tohoto článku jsem se čistě ze zvědavosti podívala na pár recenzí na Jackabyho a spíš než to, co si o něm ostatní myslí, mě zaujalo, jak moc dlouhé a plné psaného projevu ty recenze jsou a jak moc mě to nebavilo číst... Takže takové se asi nikdy psát nenaučím, protože bych u toho nejdřív umřela na nudu já a pak i všichni ostatní :D

sobota 8. dubna 2017

Zamilovala jsem se.

Do magického realismu.
Do finského podivna.
Do Pasiho.
Do Magického průvodce městem pod pahorkem ♥



Je to už víc než rok, co jsem přečetla Literární spolek Laury Sněžné. Byla jsem z něj nadšená a chtěla víc. A konečně jsem se dočkala.
Jako svoji (tak trochu jubilejní) třístou přečtenou knihu jsem si nemohla vybrat lepší kousek než Magického průvodce městem pod pahorkem.
Když mi (nutno podotknout že zcela nečekaně) přišel balíček od nakladatelství Paseka a v něm byla právě tahle knížka, měla jsem radost jako už dlouho ne! (to že jsem s balíčkem poskakovala po kuchyni a nadšeně pokřikovala tu už rozvádět nebudu)

A proč takové nadšení??
Protože hlavní hrdina Olli Suominen neustále ztrácí deštníky, pracuje v nakladatelství, je členem filmového klubu a (samozřejmě) si sebou z dětství nese nějaké to tajemství. No řekněte - není už tohle naprosto geniální? Je!
A Ollimu se ozve dávná láska z dětství, která se stala spisovatelkou - Kerrtu. Asi vás hned napadne, že půjde o znovuobnovenou lásku. No.. možná. On je totiž Olli ženatý a má malého synka, který jednoho dne zmizí a po něm i jeho manželka. Ollimu chodí na facebook instrukce, kterými by se měl řídit, aby ještě svoji rodinu někdy viděl. Že to zní tak trochu obyčejně detektivně? Ale není to tak.
Vracíme se s Ollim do jeho dětství a poznáváme jeho sny, které se mu zdají (a já už myslela, že to jen mně se zdají takové psycho věci!) a začínáme víc a víc chápat zkoumat to podivno kolem jeho osoby. Ztracený kamarád, tajné chodby, dívka v hruškových šatech, přirovnání všedních situací k situacím filmovým, dávná láska...

"Kerrtu, uvědom si, že i já miluji tebe.
Jsi moje dívka v hruškových šatech.
Žádná síla na tomhle světě mi tě už podruhé nedokáže vzít."




Víte, tohle nejde prostě popsat. Nebo jako jde, ale né tak jak bych chtěla. Tohle si musíte přečíst/prožít sami.
Tohle je přesně ten žánr, kterého chci víc a víc a jeho čtení mi způsobuje čím dál větší závislost na neobvyklých zápletkách a zvláštních postavách. A já chci děsně nějakou takovou postavu potkat a připadat si jako v takovém magickém a trochu napínavém příběhu a taky mám po téhle knize děsnou chuť na hrušky a děsnou chuť odjet do Finska a obléct si nějaké boží barevné šaty... Ach.


Je to kouzelné, je to finské. Najdete tu sny, lásku, sex, knihy, záhadu, násilí.. A všechno tohle dohromady vytváří to krásné finské podivno, které prostě musíte poznat ♥