úterý 18. dubna 2017

Neumím.

Neumím dělat věci včas.
Neumím se správně starat o svoji pleť.
Neumím žehlit.
Neumím se smířit s odchodem některých lidí z mého života (ať už jde o rodinu nebo lásku).
Neumím se vzdát sladkého (Nikdy! Nikdy! Nikdy!).
Neumím se donutit k uklízení.
Neumím brzdit a zatáčet na kolečkových bruslích.
Neumím přemluvit akné, aby odešlo k někomu jinému (nejde to ani po dobrém ani po zlém, fňuk).
Neumím přijímat chválu a pořád si myslím, že mi ostatní kecají, když říkají, že jsem v něčem dobrá.
Neumím anglicky (a žiju!).
Neumím si namalovat stejně oční linky na obou očích ani stejně nalíčit obě polovičky rtů (mám silné podezření, že mám nějakou "vidímkřivě" vadu).
Neumím fotit rovně, všechno musím upravovat, protože mi na fotkách všechno padá z kopce (to jen potvrzuje moje podezření viz bod výše).
Neumím přijmout porážku.
Neumím zpívat (ale jako většina z vás si to samozřejmě nepřipouštím).
Neumím přežít rok bez Chalupářů (nejlépe několik repríz najednou).
Neumím si představit život bez lásky.
Neumím se krotit v knihovně a přinést si domů méně než čtyři knížky.
Neumím být trpělivá.
Neumím pochopit lidi, kteří žijí fejsbůkem už v takové míře, že jsou schopni vám vyčíst, že jste jim na fb neodepsali (ač mají vaše telefonní číslo, ale na telefon samozřejmě nenapíšou).
Neumím si představit, že bych někdy měla mít děti.
Neumím držet jazyk za zuby v situacích, kdy by se to vážně hodilo.
Neumím si obarvit vlasy, aniž bych u toho neobarvila i kus domácnosti (díky bože za hennu!).
Neumím vařit omáčky.
Neumím vychovávat psy.
Neumím neztrácet náušnice, když jsem se svým klukem.


Ale přes to všechno se miluju ve své nedokonalosti.
A co neumíte vy? 

pátek 14. dubna 2017

Ach, ten Jackaby!

Jako to už se mnou není normální.
Už jsem tu jednou psala, že od zamilovávání se do hudebníků (i když někteří mě drží stále), jsem přešla
ke knižním hrdinům. No, a je to zase tady!

Když jsem před rokem četla Jackabyho od Williama Rittera, dávala jsem fotku knihy na instagram
s komentářem, že s Jackabym chci pracovat. A ano - to nejlépe vystihuje, jak moc se mi knihy o něm/s ním líbí. No... i když si tu naši spolupráci moc nedokážu představit, protože Jackaby je detektiv a jeho nejoblíbenější věci k vyšetřování jsou často věci nadpřirozené, nevysvětlitelné a nebezpečné. A vzhledem k tomu, že se všeho bojím a lekám a krmím sama sebe i ostatní kolem teoriemi o nemrtvých a já nevím o čem všem ještě, díky kterým se pak bojím ještě víc, kdo ví, jestli by to se mnou Jackaby vydržel.. Ale stejně bych to chtěla zkusit! (víte, kolik by z toho bylo článků a fotek na instagram?!?)

Druhý díl - Případ ukradeného zubu - jsem si vybrala k recenzi od Martinusáků. A udělala jsem dobře!



S Jackabym jsem vás už trochu seznámila. Jen jsem zapomněla dodat, že kromě jeho skvělých schopností vypátrat jakoukoliv záhadu je i vtipný. A to se hodí (třeba když jste na stopě něčemu velkému a krvežíznivému). A taky má věčně rozcuchané vlasy, nosí podivnou čapku a velký kabát (další důvod chtít ho poznat!).
Tentokrát to začne docela nevinně jednou kočičkou, která se promění v rybu. Říká vám něco masožravý kožoměnec? Nejspíš ne, ale to nevadí - budete mít možnost se tu s ním seznámit. A samozřejmě taky s Jackabyho asistentkou Abigail, která je vypravěčkou příběhu, s Jenny, která je duch obývající Jackabyho dům a ještě s dalšími neobyčejnými postavami, se kterými se sejdete u vykopávky pravěkého ještěra, odkud zmizel zub.
Zdánlivě obyčejný výlet za vykopávkou se ale promění v pátrání po něčem neznámém, co zabíjí lidi i zvířata. Ještě že si to vezme na starost právě Jackaby, pochybuju totiž, že by to někdo zvládl lépe. Samozřejmě
za asistence Abigail, v psa se měnícího policisty Charlieho a milovníka a sběratele podivných tvorů Hanka.





Strašně, ale strašně moc se mi líbí to prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nová Anglie po roce 1890. A i když já moc na historickou literaturu nejsem (výjimkou jsou knihy o 2.světové válce), tohle teda můžu!
Nečekejte nějaký zapeklitý detektivní případ s šokující pointou. Ani žádné zbytečné násilí, které je dnes tak populární používat v knihách. Spíš zažijete dobrodružství, u kterého se zasmějete a možná i o něčem poučíte.
Je to čtivé, je to zábavné, je to odpočinkové. A stojí to za přečtení! A já se už strašně těším na další díl. Pokud jste viděli Sherlocka Holmese s Robertem Downeym Jr. v hlavní roli a líbil se vám, tak tohle je rozhodně čtení pro vás.

A určitě chci na závěr ještě vyzdvihnout obálku! Ta je nádherná, stejně jako u prvního dílu, a já se na ni i
po přečtení knížky nemůžu vynadívat.



Pokud máte chuť se ponořit do kouzelného příběhu a poznat jednoho bláznivého detektiva, který si umí poradit v době bez všech možných moderních vymožeností, pořiďte si také svého Jackabyho tady.


P.S. Po napsání tohoto článku jsem se čistě ze zvědavosti podívala na pár recenzí na Jackabyho a spíš než to, co si o něm ostatní myslí, mě zaujalo, jak moc dlouhé a plné psaného projevu ty recenze jsou a jak moc mě to nebavilo číst... Takže takové se asi nikdy psát nenaučím, protože bych u toho nejdřív umřela na nudu já a pak i všichni ostatní :D

sobota 8. dubna 2017

Zamilovala jsem se.

Do magického realismu.
Do finského podivna.
Do Pasiho.
Do Magického průvodce městem pod pahorkem ♥



Je to už víc než rok, co jsem přečetla Literární spolek Laury Sněžné. Byla jsem z něj nadšená a chtěla víc. A konečně jsem se dočkala.
Jako svoji (tak trochu jubilejní) třístou přečtenou knihu jsem si nemohla vybrat lepší kousek než Magického průvodce městem pod pahorkem.
Když mi (nutno podotknout že zcela nečekaně) přišel balíček od nakladatelství Paseka a v něm byla právě tahle knížka, měla jsem radost jako už dlouho ne! (to že jsem s balíčkem poskakovala po kuchyni a nadšeně pokřikovala tu už rozvádět nebudu)

A proč takové nadšení??
Protože hlavní hrdina Olli Suominen neustále ztrácí deštníky, pracuje v nakladatelství, je členem filmového klubu a (samozřejmě) si sebou z dětství nese nějaké to tajemství. No řekněte - není už tohle naprosto geniální? Je!
A Ollimu se ozve dávná láska z dětství, která se stala spisovatelkou - Kerrtu. Asi vás hned napadne, že půjde o znovuobnovenou lásku. No.. možná. On je totiž Olli ženatý a má malého synka, který jednoho dne zmizí a po něm i jeho manželka. Ollimu chodí na facebook instrukce, kterými by se měl řídit, aby ještě svoji rodinu někdy viděl. Že to zní tak trochu obyčejně detektivně? Ale není to tak.
Vracíme se s Ollim do jeho dětství a poznáváme jeho sny, které se mu zdají (a já už myslela, že to jen mně se zdají takové psycho věci!) a začínáme víc a víc chápat zkoumat to podivno kolem jeho osoby. Ztracený kamarád, tajné chodby, dívka v hruškových šatech, přirovnání všedních situací k situacím filmovým, dávná láska...

"Kerrtu, uvědom si, že i já miluji tebe.
Jsi moje dívka v hruškových šatech.
Žádná síla na tomhle světě mi tě už podruhé nedokáže vzít."




Víte, tohle nejde prostě popsat. Nebo jako jde, ale né tak jak bych chtěla. Tohle si musíte přečíst/prožít sami.
Tohle je přesně ten žánr, kterého chci víc a víc a jeho čtení mi způsobuje čím dál větší závislost na neobvyklých zápletkách a zvláštních postavách. A já chci děsně nějakou takovou postavu potkat a připadat si jako v takovém magickém a trochu napínavém příběhu a taky mám po téhle knize děsnou chuť na hrušky a děsnou chuť odjet do Finska a obléct si nějaké boží barevné šaty... Ach.


Je to kouzelné, je to finské. Najdete tu sny, lásku, sex, knihy, záhadu, násilí.. A všechno tohle dohromady vytváří to krásné finské podivno, které prostě musíte poznat ♥

pondělí 3. dubna 2017

Březen

V měsíci březnu se zase událo pár hezkých věcí.

KONEČNĚ jsem objevila kadeřnici, která mi ofinu ostříhala podle mých představ (tadááááá!),
byla jsem s mužem v kině na filmu Kong: Ostrov lebek a tak trochu jsem si zamilovala herce Toma Hiddlestona,
taky jsem přečetla 4 knihy a jednu nedočetla (nový Harry Potter už nikdy více!),
od nakladatelství Host jsem dostala k recenzi Lovce králíků od Larse Keplera (samozřejmě jsem ho hned zhltla),
navíc jsem před pár dny dostala balíček od nakladatelství Paseka a v něm byla nová kniha od P. I. Jääskeläinena - Magický průvodce městem pod pahorkem (hned po zabouchnutí dveří jsem s ním radostně skákala po kuchyni ♥),
koupila jsem si nové povlečení,
užívala jsem si první opravdicky teplé a jarní dny,
podnikla jsem s kamarádem "výpravu" za žebry a tvarůžkovou pomazánkou,
dostala jsem tulipány,
absolvovala výslech u jednoho moc hezkého poručíka
a po dlouhé době jsem si k snídani udělala lívance.










A jaký jste měli březen vy? 
 T. ♥

čtvrtek 30. března 2017

Nechte se ulovit!

Randila jsem s Joonou Linnou. Už zase.
Lars Kepler a jeho nejnovější knížka Lovec králíků - velmi, velmi čtivá (a fotogenická, hihi) věc!



Co vám budu povídat - do vydání téhle severské lahůdky jsem odpočítávala dny. Už pošesté jsem "randila" s Joonou Linnou a kdyby to šlo, randila bych s ním klidně každý měsíc!

Pamatuju si to zcela přesně - naše první setkání. Bylo to v knize Svědkyně ohně a já věděla, že to nebude jen tak. Bylo to čtivé, bylo to napínavé, bylo to plné (pro mě tehdy ještě tolik neprobádaného) severu. Když jsem se dozvěděla, že je to jen jeden díl ze čtyř, bylo naprostou samozřejmostí si pořídit i ostatní. Přišel na řadu Písečný muž, Hypnotizér a Paganiniho smlouva.
Tou největší Keplerovskou peckou pro mě ale byl předminulý rok Stalker. Bála jsem se u něj, chvílemi jsem ani nedýchala a děsila se skleněných dveří.



No a Lovec králíků?
Po Stalkerovi jsem měla absťák. Příšerný absťák po napětí a po Joonovi. Samozřejmě jsem objevila i další báječné severské krimi, ale nebylo to prostě nějak ono. Takže když jsem se dozvěděla, že bude další kniha, měla jsem z toho radost jako blázen. A dozvěděla jsem se to na fb stránkách Larse Keplera. Samozřejmě jsem nerozuměla ani slovo, ale viděla jsem obal knihy s dívkou klečící na podlaze a od její ruky vedla krvavá šmouha. A já si řekla: Panebože, panebože, je to tady - další kniha!!

Joona sedí ve vězení, ale každému hned na začátku dojde, že si tam dlouho neposedí, protože nový případ se bez něj neobejde. Neznámý vrah s uřezanýma králičíma ušima na hlavě má totiž zálusk na pár osobností a chce je sprovodit ze světa. Všechno se to ze začátku tváří trochu politicky (z čehož jsem měla menší obavy, protože na politické zápletky moc nejsem), ale nakonec Lars Kepler uspokojí moji touhu po zápletce obsahující pomstu a dávnou křivdu. Tak to mám ráda!
Kromě (nám příznivcům Keplera už známých) hlavních vyšetřovatelů se v příběhu setkáme s populárním kuchařem Rexem, takže se v knize sem tam mihne nějaká dobrota (další věc, kterou já ráda), s jeho homosexuálním synem Sammym, Rexovým přítelem a manažerem Dýdžejem a s Joonovou - dá se to tak nazvat? - láskou Valerií.

Nebylo to lepší než Stalker. Ale bylo to opět skvělé. Byl to přesně takový Kepler, jakého jsem očekávala a ani v nejmenším jsem nebyla zklamaná.


Na závěr chci ještě strašně moc poděkovat Heleně z nakladatelství Host a i samotnému nakladatelství, že mi tuhle knížku poskytlo k recenzi a umožnilo strávit pár hezkých chvilek s mým oblíbeným hrdinou a v mém oblíbeném žánru!

A co vy? 
Taky milujete Linnu? ♥ 

pondělí 27. března 2017

~ v peřinách ~

"Prosím Tě ještě i dále, pověz mi, jak dalece se smím k Tobě sblížit? Smím s Tebou večír někdy číst?" 
(Vítězslav Hálek, Milostný listář)




sobota 18. března 2017

Upřímně.

Upřímně si nemyslím, že je v pořádku trpět nízkým sebevědomím a sebevědomí někomu shazovat.
Upřímně si nemyslím, že bychom se měli bát citově se projevovat a měli bychom říkat lidem kolem sebe, že je máme rádi (samozřejmě jen těm, které máme opravdu rádi).
Upřímně nechápu, proč máme často tendenci shazovat svoje partnery na veřejnosti a nedokážeme je pochválit (což třeba já dělám s oblibou - to chválení samozřejmě).
Upřímně mě mrzí, že conversky jsou ty nejlepčejší a zároveň (pro mě) ty nejnepohodlnější boty na světě.
Upřímně mě děsí stárnutí.
Upřímně a k zbláznění miluju kombinaci volné ráno + kniha + kafe + velká snídaně.
Upřímně mě už děsně otravuje lidská hloupost.
Upřímně zbožňuju lidi (hlavně muže), co něco umí. Fotit, hrát na bicí, malovat, skládat hudbu...
Upřímně mě děsně lákají zakázané a nebezpečné věci, ale bohužel mi to kazí moje svědomí a poctivost.
Upřímně pořád nechápu, proč je pro nás tak strašně důležité, co si myslí ostatní. Kašlat na všechny, upřímně.
Upřímně nechápu, proč se pořád všeho bojím. Co se má stát, stane se a nijak to svým strachem neovlivním.
Upřímně se raduju z toho, že se mi podařilo být úspěšná v tom, co mě baví.
Upřímně mě už děsně štvou slečny v parfumeriích, když mi cpou make-up, který mi vůbec nesedí (sakraaaaaa už!).
Upřímně lituju toho, že jsem si často nevážila věcí, kterých jsem si vážit měla a brala jsem je jako samozřejmost.
Upřímně mě mrzí, že se někam vytratila taková ta přirozená ženská krása a originalita a nahradilo ji spojení všeho umělého (nehty, řasy, vlasy...) a okoukaného (stejné boty, stejné kabelky, stejné účesy..).
Upřímně jsem vždycky po ránu děsně překvapená, kolik pupínků se mi ještě na obličej vejde.
Upřímně se pokaždé děsně těším na návštěvu mého oblíbeného sekáče.
Upřímně nenávidím doktory.
Upřímně mě zklamal lapač snů, který jsem si pověsila na čelo postele a zdají se mi od té doby jen samé děsivé sny (začnu režírovat horory).
Upřímně teda vůbec nechápu, proč už dávno není právoplatným zaměstnáním být kavárenský povaleč nebo třeba dortíkový ochutnávač.
Upřímně nechápu, proč jsem musela nejdřív obejít snad 10 kadeřnic, než jsem objevila tu jedinou, která mi konečně ostříhala ofinu rovně.
Upřímně si vážím mužů a žen, kteří svého partnera milují takového, jaký je, nesnaží se ho měnit a dokážou mu být oporou i v těch nejtěžších chvílích.
Upřímně si ze všeho nejvíc přeju být šťastná a jít s na kafe s Milanem Caisem.