úterý 3. září 2019

Dost a rok ♥

Září je krásným měsícem. Spojuje léto s podzimem a já tohle období miluju.

A taky je to přesně jeden rok od září minulého, kdy jsem řekla dost.
Dost patlání makeupu, pudru a dalších blbostí, dost stresování se se zakrýváním každé maličké hlouposti na obličeji.
Dost barvení chemickýma barvama, po kterých mám vlasy sice první dny hladký a lesklý, ale následně vysušený chudinky. (A taky jsem se při barvení dusila tím hrozným smradem a svědila mě hlava.)
Dost starostem s balením když někam jedu a přemýšlím, jestli se mi vejde žehlička, lak na vlasy, přípravek na ochranu vlasů před teplem, taštička plná makeupu, pudru, rozjasňovačů, očních stínů atd atd...
Dost dnům kdy jsem se chovala jako kráva (jo! - fakt to takhle zpětně vidím) a myslela si, že když nebudu dokonalá, můj život bude v troskách a nebude mě mít nikdo rád.

Neříkám NE rtěnkám, ty miluju.
Neříkám NE barvení vlasů, jen to dělám šetrněji.
Neříkám NE péči o svůj zevnějšek, jen trošku s rozumem.

Nemít obočí, mít beďary a nevypadat jako Taťána Kuchařová je absolutně v pořádku.

Tak díky třicítko, žes mi dala rozum ♥ 




středa 31. července 2019

Proč nejsem vdaná? Proč nemám dítě? Proč žiju sama?

Je mi 31 let a ač je to jen číslo, v (nejen) mojí společnosti je tohle číslo strašákem.

  • Ty ještě nemáš děti? 
  • Víš, že už může být pozdě? 
  • Víš, že už to teď nemusí jít? 
  • Ale už by sis měla někoho najít.
  • Víš, že už to za pár let nemusíš zvládat? Že už budeš na to stará a nebudeš mít tolik energie? 
  • Dívej se, tvoje spolužačky už maj děti.
  • To chceš jako bydlet sama až do smrti? 
  • Víš, že už si pak na někoho budeš jen těžko zvykat, když je ti teď dobře samotný?

Uvědomujete si vůbec, jak strašně moc jste netaktní a dovoluju si říct, až drze nepříjemní?
Uvědomujete si, že je to jen a jen moje věc a že za tím může být nějaký problém, o kterém mi není příjemný mluvit?
Uvědomujete si vůbec, že mi tímhle jen připomínáte to, na co nechci tolik intenzivně myslet a proto se o tom s vámi nebavím?

Tyhle odporný hnidopišský a rádoby životem protřelý kecy mě mají jako podpořit nebo co?

Takže vám rovnou a na rovinu teď tady říkám - jděte se s tímhle už vycpat.

Chci mít děti. Chci mít rodinu, Chci se jednou třeba i vdát.
Ale potřebuju to cítit.
Finanční situace, vztahová situace, zdraví... Je tolik faktorů, které můžou být proti vám.
A jasně - zvládnout se dá všechno, ale musí na to být dva a pokud jsem ještě necítila v nikom tu opravdovou jistotu, tak to tak asi mělo být. A těžko někoho natlačíte do něčeho, čím si nejste jistí.

Já bych si v životě nedovolila něco takovýho někomu říct.
Proto mě šokuje, jak moc to dokážete řešit, i když vám to může být u zadku.

A tím že mi to bude někdo neustále připomínat, tím si to dítě fakt najednou z ničeho nic nevykouzlím.
Mám to teď narychlo s někým udělat jen protože se to ode mě očekává? No, řeknu vám to asi takhle - pár takových rodin v okolí mám a rozhodně bych nechtěla být v jejich situaci.

A že žiju sama? Je to úplně poprvý a není to špatný. Žila jsem s rodiči, pak ve vztahu, v dalším vztahu... A najednou mám prostor sama pro sebe.
A nevidím na tom nic špatnýho. Vlastně musím říct, že momentálně i přes všechno, co nemám, prožívám skvělý období a je mi dobře.

Někdy to prostě nevychází tak, jak si to člověk představuje. A možná to mám tam nahoře někde napsaný, že se musím v tom všem pár let plácat a občas si natlouct a pak to přijde.

Možná se někdo zase objeví a nebo taky ne.
Co se má stát, stane se.

A pokud teď někdo přijde a bude to ono, pak budu věřit, že jsem si na to měla počkat.
A že nic nejde urychlit.

A jestli budu jednou stará a unavená matka? No a? Vaše starost to rozhodně nebude, to mi věřte.
Mám si z toho dělat už teď hlavu, když si místo toho můžu užívat tolik krásných věcí?


Život je krásný a přináší spoustu krásných věcí, tak je vyhledávejte a užívejte si je a nestarejte se o moje životní štěstí, mně je to vaše totiž taky ukradený ♥
S láskou T.

neděle 2. června 2019

Hejbej se!

Rozhodně nejsem nějakej sportovní maniak a přeborník, abych vám tady dávala rady, ale prostě mě opět okolnosti dovedly k napsání dnešního článku (tak jako již mnohokrát předtím...).

Přijde mi totiž absolutně šílený, co se kolem mě děje. Je hrozný vidět kolem sebe ženský, co se ani pořádně neohnou, aby si obuly boty. Nebo vidět je každej den jezdit výtahem ( jedno patro!!! ) a pak je vidět nešťastný, že výtah nejede a musí jít po schodech (o tom hrozným funění se ani nebudu zmiňovat). A ještě se tomu smějou! Chápete to? Berou to jako vtip, jako směšnou historku pro pobavení ostatních.
A co je na tom nejhorší? Že jsou ve věku mých rodičů a dokonce i v mým věku! Mých rodičů, kteří jsou v mých očích pořád mladý a hlavně jsou aktivní. Vlastně co si pamatuju, pořád se u nás provozovala a provozuje nějaká aktivita - nohejbal, fotbal, kolo, i ty obyčejný procházky... Prostě pohyb. A v mým věku - škoda mluvit... Nechci je vidět za pár let.

Takže já fakt těžko nesu ty lidi kolem mě, jak už v 50ti letech melou o tom, jak se těší do důchodu, že nebudou muset nic dělat. Jak si stěžujou, že jim ujela tramvaj a musí někam pěšky. Vidět ty lidi kolem, jak jsou shnilý (a za tenhle výraz se fakt nebudu omlouvat).
A samozřejmě jsou nemocný a mají různý problémky - záda, kolena, tohleto, támhleto... Nedostatek času a já nevím co všechno.
Samozřejmě to jsou důvody pro nějakou chvilkovou neaktivitu,stejně tak jako když má někdo fyzicky náročnou práci, nemá chuť ani energii dělat další pohyb navíc,ale jako nevyjít pár schodů, nejet na výlet kvůli tomu že "A to tam jako budem chodit pěšky?", mít problém zvednout něco těžšího nebo mít jako nejoblíbenější činnost válení se u televize - tak proto fakt nikdy pochopení mít nebudu.

Největší peckou posledních dní ovšem byla věta vyřčená na šatně v práci mířená na mě - "No moc se nesměj, za pár let na tom budeš stejně." Moje odpověď - "No, to fakt nebudu." A opět se ozvalo - "Ale jo, všechny nás to čeká." A já si to opět nenechala líbit - "To asi nečeká, u mně v rodině jsou všichni zdraví a aktivní, takže ne." Ty pohledy po tom asi nemusím ani popisovat.
Takže takhle to funguje?  Myšlení typu - jsem tlustá a líná a je to věkem a ty budeš taky a hotovo a přes to nejede vlak. Hmmmm, asi těžko. Nikdo z nás nemá jistotu, co bude za pár let, to je jasný. Ale jedno vám řeknu - dělám a dělat dál budu maximum pro to, abych se za těch pár let za sebe nemusela stydět, cítila se dobře a hlavně zdravě.

Vrátila jsem se po dlouhé době k běhání a dlouho jsem se necítila tak šťastná a nabitá energií! Jde to pomalu, hlavně kvůli koleni, se kterým jsem před roky měla problémy, tak se ho snažím pořád ještě šetřit. Neuběhnu všechny kilometry najednou, ale zlepšuje se to a neuvěřitelně mě to baví.

Do toho jsem začala trochu koketovat s jógou a ovšem - ta mě taky dost pohltila!
Miluju ty pohyby, to jak se při ní cítím, těším se na ráno, až si ji zacvičím.
A díky ní jsem zjistila, jaký neuvěřitelný věci moje tělo dokáže a já ho za to zase o kus víc miluju a vážím si ho♥




Nechci tímhle článek někoho naštvat nebo odsuzovat. Abyste to správě pochopili - je mi jedno, jakou má kdo postavu (když mi necpe, jak vypadá strašně a přitom s tím nic nedělá), jak kdo vypadá, jen nesnáším tu shnilost lidí kolem mě.
A nemyslím, že je správný nechat se stahovat okolím, nebo někomu říkat, jak za pár let dopadne a kašlat na svý tělo a zdraví. Nejde o postavu ani o fotky na instagram, jde o to se dobře cítit a projít tím životem lehkým krokem.

Běhejte, choďte pěšky, posilujte, zkuste klidnou jógu nebo něco svižnějšího, vyjděte schody.. Hlavně se prosím hejbejte ♥ 

čtvrtek 25. dubna 2019

A můžu vůbec vyjít z domu?

Poslední dobou jsou moje články jedna reakce za druhou. Ale není se čemu divit.
Tenhle svět je vážně plnej pošuků a podivných řečí, který prostě nemůžou zůstat bez odezvy.

A o co jde dneska? O hloupost, absolutní hloupost. O tři jednoduchý situace, který mě zase nastartovaly.

První: "Ty máš kalhoty do pasu, no dobrý. Až na ty ponožky. To máš tak schválně?! (moje odpověď je ano) "Ale jsou zelený a kalhoty máš modrý." - ????????

Druhá: "Vidělas tu holku? Jak měla tu mini? To nevypadá dobře, má sejratý nohy." (moje odpověď - proč? vždyť je hezky, je fajn si užít konečně holý nohy). "Ale to by neměla takhle chodit, to nevypadá dobře, to by fakt neměla."

Třetí: "Ty, to ale není dobrý že nemáš dítě. To bys mít měla. Už jsi docela stará na to. To nebudeš mít dobrý. Počkej, to budeš v háji, až to příde."

Cože?!?!?!?!?

Co to dopr*ele s tímhle světem je? Vždycky tu bylo nějaký hodnocení, výtky, kritika, posměšky... ale poslední dobou to teda fakt graduje.

Kdo jsme, abysme určovali, jak kdo může nebo nemůže chodit?! Abysme probírali osobní věci, který se člověka můžou dotknout?

Taky je mi zle z toho, když vidím, jak tlustej člověk snídá koblihy a obědvá sladkej koláč, protože zdraví je jen jedno. Nebo nemůžu vystát trend umělých řas a nehtů a holek, co vypadaj jako barbíny.
Takže evidentně se mi taky spousta věcí nelíbí, ale sama mám dost chyb a kdo jsem, abych ostatním říkala co mají nebo nemají dělat?

Dneska jsem cestou z obchodu potkala chlapa s protézou místo nohy. Myslíte, že mu záleží na barvě nohou? Ne. Já myslím, že by dal nevím co za to, aby měl nohy dvě a klidně sejratý.

To za chvíli jako budeme určovat ostatním, jak smějí nebo nesmějí chodit? To už nemám v sukni vycházet z domu, když nejsem dostatečně opálená?
Nebo když se vzbudím se špatnou náladou nebo mám jinej názor než vy, nesmím chodit do práce, protože pak poslouchám rejpání, že jsem protivná, i když je vám do toho prd a bavit se se mnou vůbec nemusíte?
Nebo mám zakazovat vám chodit mezi lidi, když máte druhou bradu, velkej zadek nebo ponožky který se vám barevně nehodí ke kalhotům?

Lidi, proberte se už proboha! Vždyť na tomhle světě je tak krásně, tak to ostatním nekažte. A sobě taky ne.
T.

A já si jdu dát víno. Protože víno je lék.