pondělí 14. srpna 2017

Život ve dvou? Ano, prosím.

Já jsem byla vždycky samotář a nespolečenský typ člověka. A jsem pořád.
Mám ráda svůj klid, svůj prostor, svoje zvyky. A vždycky jsem se strašně těšila na to, až budu jednou bydlet sama. Konečně budu mít to pravé "své". Vlastně k tomu nikdy pořádně nedošlo a já se od rodičů vrhla rovnou do života ve dvou.
Ten ale dlouho nevydržel a já nakonec opravdu byla sama. Sama na všechno. Byla jsem sama svým pánem. Měla jsem svůj prostor. Svoje soukromí.
Trvalo to nějakou dobu a spokojenost s tím vším se nějak nedostavila. I když - začala jsem si na to dost zvykat a představa, že najednou do tohohle světa někdo přijde, se mi zdála skoro až strašidelná.
A najednou se to stalo. A stalo se to přesně tak, jak se to tak stává. Nečekaně, neplánovaně.
Objevil se člověk, kterého jsem si pustila do soukromí a uvažovala, jestli mi to vlastně vadí nebo ne. A mezi tím vším uvažováním jsme už byli na všechno dva.
Zjistila jsem, že jsem asi stvořená pro život ve dvou. Jsem tak spokojená. Koho by to někdy napadlo, že zrovna já?
Jsem spokojená, když všechno to "své" můžu s někým sdílet. S někým, kdo mi rozumí a má mě rád se všemi mými podivnostmi.
A že mám s kým večer u televize popíjet víno (nebo na balkoně džus s vodkou).
A že nejsem ráno sama naštvaná, že musím do práce.
Čím víc toho je, tím víc si uvědomuju, jak moc to miluju.
Jak moc miluju vedle někoho usínat a probouzet se.
Jak moc miluju k někomu patřit.
Jak moc miluju, když se na filmy nemusím dívat sama.
Jak moc miluju pouštět někomu svoji oblíbenou hudbu a přesvědčovat ho o tom, jak moc boží je (bez ohledu na to, jak moc trapná tomu druhému přijde).
Jak moc miluju dohadovat se o barvě poliček.
Jak moc miluju dostat kdykoliv během dne zprávu od někoho, komu na vás záleží.
Já jsem prostě stvořená pro život ve dvou.
A pro lásku.


A co vy? 
Patříte k někomu?
T. ♥ 



úterý 18. července 2017

Výletníci ve Štramberku

Volné úterý, hezké počasí a zase ta chuť někam vyrazit.
Tentokrát padla volba na Štramberk, který sice už známe, ale zachtělo se nám znovu ho navštívit, vylézt na Trúbu, podívat se do jeskyně a koupit si štramberské uši.
Jak mě tohle letní výletování baví!







neděle 9. července 2017

Já už fakt nevím.

Víte, dnešní svět je zvláštní.
Pořád se ženeme za dokonalostí.
Pořád se o něco snažíme. Pořád se snažíme být nejlepší a dělat všechno nejlépe.
Pořád se srovnáváme s ostatními kolem sebe a jsme tím víc a víc nešťastnější, protože nemáme to, co mají ostatní.
Nemáme tak dobrou práci jako ostatní.
Nemáme tolik peněz jako ostatní.
Nemáme tak dokonalou postavu jako ostatní.
Nemáme tak velký dům jako ostatní.
A tak to v nás hlodá.
A tak to pak přenášíme na svoje děti/partnery.
Ty nevyděláváš dost peněz.
Ty nemáš dostudováno.
Ty nemáš tak hubené nohy jako ona.
Měla by ses začít jinak oblíkat.
Měla bys přestat tohle říkat.
Měla bys zhubnout.
Nenech se tetovat.
Měla bys být společenštější.
Měla by sis nechat narůst dlouhé vlasy.
Pořád jsme s něčím nespokojení.
Začínám být z toho už unavená.
Proč se nedokážeme spokojit s tím, co máme?
Proč si nedokážeme vážit toho, co máme?
Proč nedokážeme někoho milovat se vším všudy?
Protože ze všech stran se na nás valí dokonalost.
Ať už nám rodiče připomínají "Jó ta tvoje bývalá spolužačka, ta už studuje druhou vysokou školu!" nebo zjistíme, že partnerovi se líbí prsatější/hubenější/stylovější holky.
Už je to únavné.
Je únavné se pořád o něco snažit, s někým soutěžit, snažit se být ve všem nejlepší.
A to jen kvůli tomu, aby jsme v očích toho druhého/těch druhých byli těmi nejlepšími.
Co je to za dobu, kdy si nedokážeme užívat života a sami sebe?
Nevím. Fak nevím.
Přitom máme v životě tolik možností, jak být šťastnými....
Všude se píše, že máme mít rádi hlavně sami sebe. 
Ale někdy je to vážně těžké, když nám ostatní připomínají slovy nebo činy, co jsme nebo nejsme, co nám chybí a jací bysme měli být.
Je to tím, jakými lidmi se obklopujeme? Možná. 
Já se mám ráda. Někdy. 
Ale pořád mi něco chybí. 
A co je to něco?
To já právě vůbec nevím...

T.



středa 21. června 2017

Uplynulé instatýdny

Nějak se mi poslední dobou nedaří zaznamenávat všechno, co bych chtěla, a hlavně tak jak bych chtěla. Taky se mi moc nedaří moje obvyklé čtecí tempo. O focení ani nemluvím. Ale někdy to tak přijde a nezbývá, než to přijmout, dát si trochu vína a čekat, kdy se zase dostanu tam, kde je mi tak dobře.

Tak se aspoň raduju z toho, že jsem dostala pár knih k recenzím, že se můžu opíjet venku, taky nosit šaty s puntíky, ukazovat světu svoje odřené nohy plné modřin, číst na balkoně, pít víno na balkoně, mít celý den otevřená okna, trhat všude kytky, nosit je domů a aranžovat na fotky, cpát se meruňkama a taky z toho že přijedou zase Depešáci a že jdu na další tetování.















středa 31. května 2017

Dojč ábend mit Ramštájn

Je to právě 6 dní od doby, co jsem publikovala článek o tom, proč chodím na koncerty a jak moc jsem si užila Depešáky.
No a abych těch koncertů náhodou neměla málo, byla jsem v neděli ještě na Rammsteinech. Jestli dobře počítám, bylo to počtvrté. A bylo to opět báječné.
Já tady ten koncert nebudu recenzovat tak jako to mnozí dělají, protože to dělat nechci. Když máte někoho rádi, je celkem jedno, co a jak hráli nebo nehráli. Já si to užívám vždycky.
Bylo to plné energie, plné ohně, plné mojí oblíbené němčiny.
A hlavně víte co?? Já byla poprvé u pódia - jupí! Na ty boží chvíle se prostě někdy musí nějakou tu chvíli čekat :)
Letošní rok je (zatím) ve znamení těch nejlepších hudebních interpretů ♥ a už se těším na další koncert!



A na jakých koncertech jste byli vy nebo se chystáte? :)

čtvrtek 25. května 2017

Proč chodím na koncerty a jak se mi splnil jeden z největších snů

Víte, v životě je obrovská spousta chvil, při kterých prožijete takový ten pocit absolutního štěstí.
Třeba když trávíte bezstarostný čas s rodinou, sedíte u řeky s kávou a knihou, vyšlápnete kopec a naskytne se vám úžasný výhled nebo ležíte v posteli vedle osoby, kterou milujete. A já k tomu řadím ještě koncerty.
Už jsem tu kdysi ve článku o koncertě Tata Bojs psala, že hudba má na mě neskutečný vliv.
A to trvá.


Asi bych ani nedokázala už spočítat na kolik koncertech jsem byla a kolik interpretů jsem naživo viděla.
Před pár hodinami jsem se vrátila z koncertu Depeche Mode. Tedy přesněji řečeno z koncertu a pokoncertní afterparty. No co vám budu povídat - poplakala jsem si.
Živá hudba ve mně vzbuzuje radost, smutek, touhu... Já to vlastně vůbec nechápu, jak moc velkému vlivu jsem kolikrát vystavena. Stojím tam v davu, cítím strašně moc vzrušení a lásky a toho už zmiňovaného štěstí (vlastně tím tak trochu utíkám do jiného světa).

A stejně tak, jako existuje obrovská spousta chvil, při kterých prožíváte pocity absolutního štěstí, tak je spoustu snů, které si můžete splnit a snů, jejichž splnění záleží na náhodě. Jako u mně.

Miluju, miluju, miluju písničku Stripped (proto ji mám i vytetovanou). Je původně do Depešáků a možná ji znáte i od Rammsteinů. Já miluju obě verze. Vždycky jsem toužila ji slyšet naživo.
Je to moje srdcovka, takže když jsem ji slyšela minulý rok živě od Rammsteinů ve Vídni, pořádně to se mnou zacloumalo. No a včera se stala ta báječná boží věc, že ji zahráli i Depeche Mode a já jsem se málem štěstím a blahem rozpustila. Vidíte, jak málo někdy stačí ke štěstí? Jeden můj malovelký sen splněn. 

A proto chci chodit na koncerty, dokud to bude možné, 
protože jsou to jedny z nejkrásnějších chvil v mém životě.. ♥ 

P.S. Pusťte si Stripped a když vás nebude bavit, najděte si alespoň překlad a možná pochopíte, proč ji tolik miluju.