O lásce

Bejt sama je podle mě v pořádku. Podle okolí je to ale evidentně stále téma k diskuzím, otázkám, poznámkám. Ale dnešní článek nevznikl jen kvůli tomu, vznikl i kvůli ostatním, co to mají podobně. Ať ví, že v tom nejsou sami. 

Měla jsem lásku. Velkou lásku. Myslím, že to byla taková ta láska, kterou prožijete tak jednou dvakrát za život. 

Byla to láska, která mě naplnila tak, že jsem k životu už nepotřebovala skoro nic jinýho. Jen ten kyslík.

Byla to láska, kdy jsem se cítila v tom láskyplným náručí tak, že mi nikdo ani nic na světě nemůže ublížit.

Byla to láska, kdy už se žádnej váš budoucí plán neobejde bez toho druhýho. 

Byla to láska plná smíchu, překvapení, péče, porozumění.

Byla to láska, která měla všechno. 

Když skončila, zbyla po ní obrovská díra a tu díru se nikomu nepodařilo zacelit. Zkoušela jsem to, zkoušeli to jiní, já byla přesvědčená, že to půjde. Nešlo to a pořád to nejde. 

Je to zvláštní stav, kterej se těžko popisuje, ale myslím si, že je třeba ho přiblížit. Pro to pochopení.

Pro pochopení, že řeči typu - jsi vybíravá, jsi náročná, nejdeš tomu naproti, nic pro to neděláš, zůstaneš sama... vůbec nemají význam a jsou mimo. Stejně jako ty porozchodový řeči - takovejch ještě bude... No, nebylo a není. Od tý doby ani jeden, a už je to pár let. 

Já sama kolem toho dost často dělám vtípky. Asi abych se tomu okolí přizpůsobila, odlehčila situaci nebo abych nedala znát, jak je to pro mě pořád věc, která nejde jen tak překonat. 

A víte co?

Je úplně v pořádku o tom mluvit.

Je v pořádku odmítnout, když vám někdo chce někoho dohodit.

Je v pořádku ostatní upozornit na to, že vám jejich řeči vadí.

Je v pořádku cítit věci jinak než ostatní.

Prosím, zamysleme se občas nad tím, co ostatním říkáme. I já sama se o to snažím. 

A není třeba mě ani mně podobné litovat. 

Ona si nás ta láska najde. Já v to pořád věřím. 

A co vy, věříte? 

T.