Nevím, kde začít, protože jsem ještě pořád plná dojmů a v hlavě se mi myšlenky pletou do sebe a nejsem schopná si je pořádně utřídit. Byl to prostě jeden z těch večerů, který nechcete, aby někdy skončil...
Jenže skončil. Ale mně na něj zbyly krásné vzpomínky a jeden malý suvenýr.
Nebudu vám tady Tata Bojs nějak dlouze představovat, pokud chcete, na internetu najdete informací dost ;) Já je znám už dlouho, ale zaposlouchala jsem se do nich pořádně teprve nedávno. V létě jsem je poprvé naživo viděla na pikniku časopisu Apetit, kde se mi strašně líbili. Takže když jsem se přestěhovala do Ostravy a dozvěděla se, že tu budou, jít na ně byla naprostá samozřejmost, vlastně i nutnost!
No a tady už se dostávám k tomu, o čem tenhle článek je. Zamilovala jsem se! Stačil mi k tomu jeden jediný večer, který rázem pasoval tuhle kapelu na mou současně nejoblíbenější. Mám ráda i spoustu kapel zahraničních, ale nikdy jsem na jejich koncertě nezažila to co na tomto čtvrtečním.
Byli jsme s přítelem hned u podia, takže jsem si vystoupení mohla užívat zblízka na plno, cítit sílu Milanových bubnů (pro neznalé - Milan Cais je zpěvák a bubeník kapely) a sledovat Mardošovy taneční kreace (Mardoša - kytarista, nebo spíš profi tanečník? :)), které jsou prostě boží a nenapodobitelné! Tanec má v krvi :)
Ta první pomyslná třešnička na dortu přišla při písni Světová, kdy ke mně zpívající Milan natáhl ruku a byla bych vážně hloupá, kdybych mu tu svoji nepodala!
Druhá třešnička přišla při Ztraceni v překladu. Při francouzsky zpívané části téhle písně se Milan (už zase!!!) zastavil u mně, stoupl na zábradlí oddělující podium od publika a natáhl ke mně ruku. Asi vám okamžitě dojde, že já jsem mu ji (už zase!!!) podala taky (a měla chuť ho už nikdy nepustit!) a nechala ho držet tu mojí a dívat se na mě a zpívat mi a zpívat...a po skončení písně mi tu ruku i políbit. Do dneška mám tak trochu pocit, že se to stalo někomu jinému, ale NE! Stalo se to mně! A bylo to krásné a já jsem z toho vlastně pořád tak trochu naměkko.. On to prostě umí s náma holkama, to se mu musí nechat. Kolik je nás asi takhle okouzlených?
Takových chvil já si vážím a jsem za ně šťastná. A nebýt videa z čtvrtečního koncertu, kde je to krátce zachycené, vážně bych tomu asi pořád nevěřila :)
Tou třetí třešničkou byl playlist, který jsem s pomocí přítele ukradla z podia a nechala si ho následně od Mardošy a Milana podepsat, což můžete vidět na fotkách níž. Mardoša mě moc mile překvapil tím, že mi řekl, že na mě prý během koncertu koukal a všiml si, že umím všechny jejich texty. Mimochodem - divila bych se, kdyby si toho někdo nevšiml, protože jsem měla po koncertě celkem vykřičené hlasivky :) Mardoša je přesně ten typ člověka, za kterým se vůbec nebojíte jít, protože víte, že vás přijme, pobaví, rozveselí a bude vstřícný k vašim přáním, že bude s vámi komunikovat a zlepší vám náladu :)
Na Milana jsem čekala déle, protože přišel později a byl obklopen spoustou lidí, kteří si s ním povídali, s ním se totiž povídá báječně a to se mi na něm hrozně líbí - nad věcmi přemýšlí, je vstřícný, je inteligentní a má kreativní duši i myšlení, je neuvěřitelně přátelský. A to je jen pár důvodů, proč tohoto muže tolik obdivuji. Když na mě už konečně přišla řada, prohodili jsme spolu pár slov, které jsem původně vůbec neměla v plánu mu kdy říct a prostě ze mě vypadly, ale zareagoval na ně tak, jak bych to od něj čekala - velice přívětivě a trefně. Prostě mě nezklamal, je přesně takový, jaký jsem si myslela, že je :) Taky jsem mu pochválila jeho večerní výkon s tím, že jsem si to vážně moc užila, jako už dlouho žádný koncert ne a on na to, že si toho prý všiml. No ještě aby ne, když jsem trsala jako smyslů zbavená :) (ale já to jinak neumím - když je to hudba kterou miluju, moje tělo na ni prostě reaguje a chce si jí co nejvíc užít!) Pak jsem ho požádala o podpis a o fotku. Už se za ním tlačili další příznivci, tak jsem ho ještě jednou pochválila a rozloučila se.
Myslím si, vlastně to i předpokládám, že pokud si tohle přečte někdo, kdo odsuzuje českou hudbu a je milovníkem jen té zahraniční, bude si klepat na čelo. Nebo ten, kdo nechodí na koncerty a neví jaké to je, setkat se někým pro člověka tolik inspirativním. Ale je mi to jedno. Myslete si, co chcete. Pro mě to byly ty nejkrásnější chvíle v životě a nikdo mi je nevezme.
No ale abych nepůsobila jen jako beznadějně zamilovaná fanynka, musím pochválit i koncert jako celek. Hraní a zpěv Tata Bojs byly pro mě bez chyby. K tomu skvělý výběr písniček a báječná komunikace s fanoušky. Užila jsem si to na maximum a myslím, že nejsem jediná. Oni to totiž naživo vážně umí, sálá z nich neuvěřitelná energie, která nenechá nikoho chladným! A hlavně - z téhle skupiny mám vážně pocit, že je to baví. Že je baví, co dělají. A tím víc to pak baví i nás fanoušky. Není to nucené, strojené.. Je to přesně takové, jaké to má být - hřející a milé.
Kluci z Tata Bojs jsou prostě báječní a jejich hudba mě (alespoň doufám) nikdy nepřestane bavit. Už teď se nemůžu dočkat dalšího koncertu! A dalšího krásného večera plného lásky. Lásky k Tata Bojs... ♥
 |
| Ahoj Mardošo, já jsem vám ukradla z podia playlist, můžeš mi ho podepsat? :) |
Žádné komentáře:
Okomentovat