Po stopách Rammstein aneb Berlín summer trip

Neuvěřitelných 10 let tyhle fotky ležely ladem v archivu a já je oprášila, abych zavzpomínala na jeden skvělej víkend a taky je ukázala světu. 

Proč Berlín a jeho okolí? Protože Rammstein! Ano ano, vydali jsme se po jejich stopách, respektive po místech, kde natáčeli svoje videoklipy. Fanatismus? No, trošku. Ale hlavně láska. 

Když se k tomuhle víkendu někdy ve vzpomínkách vrátím a vyprávím o něm s velkým nadšením, dostává se mi různých reakcí. Naposledy to bylo: Vy jste asi trochu divný, ne? 
Možná jo, možná ne. A není vlastně tak trochu divný nebejt divnej? 

Babelsberg 

Rozlehlej park a v něm hrad jako z pohádky. 

Tady se natáčel videoklip Du riechst so gut. 

Beelitz Heilstätten 

Tohle místo! Pokud se někdy budete chystat na víc dní do Berlína, jeďte tam. Při psaní tohohle článku jsem se dozvěděla, že se tam dokonce postavila stezka korunami stromů - přímo nad Beelitzem. Mě ale těší, že jsme tam byli v době, kdy ještě neexistovala a na tajňačku jsme se dovnitř vkrádali. Ale určitě si tu stezku chci jednou projít a ty místa si prohlídnout z výšky.

Nebudu lhát - byly chvíle (bylo jich víc), kdy jsem se bála. Ale je to takovej ten strach, co chcete zažít, ten co vás přitahuje. 

Sanatorium v rozkladu totiž není zrovna místo, kde se cítíte bezpečně. Obzvlášť když legendy praví, že tu řádil vrah a že se tu konaly zvrácený orgie (víc asi vědět nechci).

Ale proč jsme tam vlastně byli - na tomhle dechberoucím místě se točil videoklip Mein herz brennt, což je moje velká srdcovka, doslova a do písmene. A na ten klip se podívejte, i když nejste milovníci Rammsteinů, protože je epickej.

Markquardt

Nádhernej zámek, kde se natáčel videoklip Haifish. Atmosféra? Zase skvělá.
Ale co si budem, tu atmosféru jsme mu dodali my - těma pózama! 

Berlín a (divno)lidi v něm

A jakej je Berlín? Boží. Je to pulzující místo, kde se nestíháte dívat kolem a k tomu, abyste si ho užili naplno potřebujete snad celej rok.

Já jsem nejspíš taky dost zaujatá - mám ráda Německo i němčinu a strávit dovolenou právě v Berlíně je pro mě představa velmi líbivá. 

Tak zas brzy, Berlíne ♥

T.

Radosti

Radosti jsou. Jsou všude kolem, i když to tak často nevypadá. 

Radost (následující po zděšení, že dnešní notebooky nemají cd a dvd mechaniku ani čtečku karet) je, když zjistíte, že si k notebooku můžete dokoupit externí čtečku paměťových karet.

Radost jsou knihy. Zase mi jich přibylo tolik, že už je opravdu nemám kam dát, ale potřebuju každou další. 

Radost je úsměv, kterej vám někdo věnuje. Jen tak. Tak se víc smějme.

Radost je hudba, nemůžu bez ní bejt. Prostupuje mi celým tělem, dokáže mě rozplakat i rozveselit.

Radost jsou tulipány na stole.

Radost jsou dorty. Hlavně teda piškotovej s mascarpone a Black Forest, a taky čerstvej mazanec s máslem.

Radost je Madla, která mě každý ráno budí v půl 6 s tím nadšeným výrazem ,,Je novej den!".

Radost je ztrácet se v uličkách po cestě do práce, se sluchátkama na uších. Když vychází slunce a svět se probouzí, začíná novej den a přináší nový věci. 

Radost jsou první jarní paprsky, užívám si je, užívám si to, jak hřejí, i když mi chybí podzimní mlhy, sníh a Vánoce.       

Radost jsou Rammsteini, protože za měsíc přijedou do Prahy a mně se zase rozhoří srdce v těch známých tónech.

Radost je poslouchat Honzu Vojtka. 

Radost je si jen tak sednout, dívat se kolem, vnímat maličkosti, žít.

Radost je zjistit, že člověk je mnohem silnější, než si myslí a než si dokáže představit. Fakt. 

                                                                             

    Radost je plánování, radost jsou sny, radost jsou pocity. Radost je uvědomění, že jsem stejně nejšťastnější teď a tady. Snad jste taky, T. ♥

Říjen v duši

Měla jsem svátek. A na ten můj svátek si dvě spřízněný duše řekli svoje ano. Může být sváteční den lepší? Nemůže. Tenhle den je jeden z těch jedinečných.

Stromy byly nejkrásnější, nejbarevnější. A na zemi koberec z listí.

Přijeli Tata Bojs. Zahráli, naplnili mi duši, srdce i uši radostí a rytmem tak, jak to umí jen oni.

Prošla jsem si podzimní Prahu. Všechny ty ulice, kde se stromy sklání k fasádám vysokých domů, svědků každodenního dění. Zavzpomínala na všechny ty kluby a haly, kde jsem stepovala s bolestí břicha způsobenou nervozitou. Ty tramvajový zastávky, který byly před lety výchozím bodem dobrodružství všedních dnů, ze kterých udělaly nevšední.

Vypitý kafe ani nespočítám, sem tam ho nahradí nejlepší pečenej čaj od mamky a samozřejmě i kakao. 

Prošla jsem si podzimní Ostravu. Je přesně taková, jakou jsem jí opustila. Všechny ty kavárny v ní pořád tak krásně voní, lidi se v nich usmívaj a banánovej chlebíček s jogurtem, ořechovým máslem a ovocem v Cokafe je teda něco.

Pět? Deset? Už ani nevím, kolik mi přibylo na stolku nových knížek. Vím jen, že se na každou z nich hrozně moc těším. Na každou stránku, každou větu.

A ty rána? Bože, ty rána tak krásně voní, jako velká voňavá peřina, která vás obejme a každou ranní cestu, ať už pěšky nebo vlakem, si užívám. 

Taky jsem komplet doposlouchala všechny díly podcastu Love is on the air a poslouchám je znovu. Pusťte si ho - dlouho jsem se tak nenasmála, je to můj instantní zlepšovač nálady. 

Taky máte říjen v duši? 

T.♥ 

O lásce

Bejt sama je podle mě v pořádku. Podle okolí je to ale evidentně stále téma k diskuzím, otázkám, poznámkám. Ale dnešní článek nevznikl jen kvůli tomu, vznikl i kvůli ostatním, co to mají podobně. Ať ví, že v tom nejsou sami. 

Měla jsem lásku. Velkou lásku. Myslím, že to byla taková ta láska, kterou prožijete tak jednou dvakrát za život. 

Byla to láska, která mě naplnila tak, že jsem k životu už nepotřebovala skoro nic jinýho. Jen ten kyslík.

Byla to láska, kdy jsem se cítila v tom láskyplným náručí tak, že mi nikdo ani nic na světě nemůže ublížit.

Byla to láska, kdy už se žádnej váš budoucí plán neobejde bez toho druhýho. 

Byla to láska plná smíchu, překvapení, péče, porozumění.

Byla to láska, která měla všechno. 

Když skončila, zbyla po ní obrovská díra a tu díru se nikomu nepodařilo zacelit. Zkoušela jsem to, zkoušeli to jiní, já byla přesvědčená, že to půjde. Nešlo to a pořád to nejde. 

Je to zvláštní stav, kterej se těžko popisuje, ale myslím si, že je třeba ho přiblížit. Pro to pochopení.

Pro pochopení, že řeči typu - jsi vybíravá, jsi náročná, nejdeš tomu naproti, nic pro to neděláš, zůstaneš sama... vůbec nemají význam a jsou mimo. Stejně jako ty porozchodový řeči - takovejch ještě bude... No, nebylo a není. Od tý doby ani jeden, a už je to pár let. 

Já sama kolem toho dost často dělám vtípky. Asi abych se tomu okolí přizpůsobila, odlehčila situaci nebo abych nedala znát, jak je to pro mě pořád věc, která nejde jen tak překonat. 

A víte co?

Je úplně v pořádku o tom mluvit.

Je v pořádku odmítnout, když vám někdo chce někoho dohodit.

Je v pořádku ostatní upozornit na to, že vám jejich řeči vadí.

Je v pořádku cítit věci jinak než ostatní.

Prosím, zamysleme se občas nad tím, co ostatním říkáme. I já sama se o to snažím. 

A není třeba mě ani mně podobné litovat. 

Ona si nás ta láska najde. Já v to pořád věřím. 

A co vy, věříte? 

T.

V lese.

 Tady je dobře. Vlastně je tady nejlíp.

Je tu ticho, voní to tu tak krásně, že se to popsat nedá.

Je to voňavá zelená terapie. 

Mám chuť si lehnout na ten mech a zůstat tu navěky. Nebo aspoň pár dní. Jenom ležet, nemyslet.

Tady, v tom tichu, jsou najednou všechny starosti menší než ta nejmenší borůvka. Daj se taky utrhnout a sníst. 

Tady je dobře, tady je nejlíp. V lese.

Živote, díky.

Život mě asi nikdy nepřestane překvapovat. Stále mi přináší věci, o kterých se mi ani nesnilo. A taky věci, o kterých tuším, že přijdou, ale stejně je hrozně moc prožívám a všechny okolo s nimi otravuju.

Co mám na mysli?

Tak v první řadě to, že přijedou Rammsteini. To jste všichni potřebovali vědět! Já už jsem samozřejmě hrdou majitelkou lístku k podiu a nemůžu se dočkat příštího léta. Hudbu miluju a zažívat ji živě a cítit všechny ty emoce, to už mi moc chybí. Vykřičet si hlasivky, dát si pivo, mít husinu jako blázen a další měsíc nemluvit o ničem jiným než o tom, jak to bylo boží.

A víte, co se stane, když sníte ještě teplej korpus na dort? Bolí to. Hodně to bolí. A bolí to třeba i dva dny. 

A taky bolí vydat se po dvou letech na brusle a myslet si, že nohy zvládnou všechno. To je hloupost. Moje hloupost. 

No a velkým překvapením posledních dnů pro mě je, že jsem dávána ostatním za příklad jak nedopadnout - bejt ve třiceti sama. Uf, myslela jsem si teda, že se proslavím něčím jiným. Třeba počtem snězených dortíků za minutu. 

A nakonec něco pozitivního - našla jsem autora, jehož popisy touhy, fascinace a lásky mě baví natolik, že se v nich ztrácím. Je jím André Aciman. Přečtěte si ho, prosím.

I když vlastně - všechny předchozí body jsou pozitivní. Kdyby se z toho nic nestalo, neměla bych o čem psát a vyprávět.

Živote, jsi krásný.♥ 

Tak zas někdy.

T.

Země, voda, oheň, vzduch.

Fotit oblečení je pro mě pořád obrovská výzva a tak nějak si myslím, že nejdůležitější jsou pro to ti, co to oblečení mají na sobě. Aby se dobře cítili, aby se ten kousek stal jejich součástí... A tohle se nám povedlo. V jednu listopadovou neděli doprovázenou mlhou a vůní lesa.

Když podzim pomalu předává štafetu zimě a nechá nás to jen tušit čím dál víc chladnějšími dny, to je přesně to období, který asi většina z nás považuje jednoduše za nevlídno. 

Ale tohle je přesně to období, ve kterým si to venku děsně užívám a o to víc, když můžu fotit a alespoň trošku tý atmosféry předat dál. 

A k tomu Anička s Danem. A South Elements. A nový mikiny. 

A tyhle dvě biobavlněný radosti koupíte tady a tady ♥