O nelidských a pořád tak těžko uvěřitelných událostech, které se děly před sedmdesáti a více lety, toho bylo už tolik napsáno, zfilmováno a povyprávěno.. a i přesto si vždy po shlédnutí nového dokumentu nebo přečtení nové knihy říkám, že to prostě není možné. Že není možné, aby se to opravdu někde dělo, že není možné, aby prošlo násilí na lidech v takové míře, že není možné, aby člověk člověku ubližoval naprosto nelidským způsobem a pak ho zabil jen proto, že je jiný, a že není možné, že tohle co se dělo, může někdo popírat nebo to dokonce schvalovat...
Nucené sterilizace. Samozřejmě za nehygienických podmínek bez možnosti dodatečného, a hlavně nutného, ošetření. Sterilizace s čekáním co bude dál. Stovky žen, které prošly rukama lékařů, aby se staly pokusnými králíky.
A nebyly to jen ženy, byli to i muži.
Ačkoliv jsem už válečné a koncentračních táborů týkající se literatury přečetla hodně (stejně jako jsem shlédla spoustu dokumentů a filmů), vždycky se najde něco, co mě překvapí a znovu a znovu donutí přemýšlet. Přesně jako tahle knížka.
"Všechny pocity přehlušila příšerná bolest, člověk myslel jen na jedno: vydržet,
jen na to nezhebnout.
Měl sotva sílu myslet na něco jiného, ponižování a zneužívání přivykl už natolik, že mu
bylo všechno jedno, všechno ostatní zanikalo tváří v tvář
otázce holé existence."
Co vám tahle knížka dá?
Možná trochu víc radosti ze života. Taky si budete vážit toho, že se můžete sami rozhodnout, zda budete nebo nebudete mít dítě.
Tohle dala knížka Ženy z bloku 10 mně.
Rozhodně to není zábavné a veselé čtení. Ale tak nějak to ve svém životě považuju za důležité - vzdělávat se v tom, co se dělo. Protože bychom na to neměli zapomínat. Alespoň já nezapomínám.
Vedle mě na stolku teď leží "Treblinka, slovo jak z dětské říkanky" od Richarda Glazara. Přes 400 stran dalších svědectví, lidských příběhů a touze po svobodě a hlavně po životě.
Další věci k zamyšlení a možná i námět na další článek...
Žádné komentáře:
Okomentovat