Jak jsem se našla v Robertu Vanovi

Když máte nějaký koníček, nějakou zálibu, něco co zkrátka děláte rádi, lidé se vás automaticky ptají: A kdo je tvůj vzor? A já nechápu - proč mám (nebo snad musím) mít nějaký vzor?
Jako s focením. Focení je můj koníček.
A lidi se ptají: "Kdo je tvůj oblíbený fotograf?"
Já odpovídám: "Asi žádný..."
Oni se ptají dál: "Žádný?"
A já opět: "Asi žádný.. Vlastně ani žádného nějak moc neznám."
Tak. Taková je byla pravda.

Taková šedá myška mezi ostatními knížkami, kterou byste v regále v knihkupectví mezi ostatními příběhy slavných osobností snadno přehlédli. Ale to by byla chyba!
A tahle knížka se stala rozhodně jednou z mých nejlepších investic v poslední době. A proč?
Protože jsem se konečně v někom našla!



Nevím do jaké míry je vám Robert Vano (ne)známý.
Narodil se na Slovensku, po maturitě emigroval do Spojených států, kde pracoval jako kadeřník a vizážista. No a odtud je už kousek k fotografovi, kterým se ale stal až po tom, co jiným fotografům asistoval.
Já jsem o něm už dříve slyšela, ale nějak zvlášť se o něj nezajímala. Ale po přečtení téhle knihy jsem shlédla spoustu jeho fotek a hlavně videí s ním, protože je neuvěřitelně vtipný! Doufám, že se mi někdy poštěstí ho vidět naživo :)

 

Robert kromě toho, že je nadaný a vtipný, je i neuvěřitelně přirozený (což já strašně moc oceňuju) a upřímný (další cennost!).

Se spoustou jeho názorů a životních postojů se ztotožňuju.

 

"Je mi jedno, zda fotím na film nebo digitál. Nikdy jsem nebyl moc technicky zaměřený. Nikdo se neptá, na co fotografujete, to není důležité. Důležitý je vždy výsledek."

O tom bych mohla vyprávět :D Nejsem technický typ a rozhodně do dneška nevím, na co jsou všechny ty tlačítka na foťácích a ani nevím, co je uvnitř a jak to celé funguje. No a? Žiju i bez toho, fotím a jde to.

 

"V přírodě je pouze jeden zdroj světla, a tím je slunce."

Miluju slunce! Dokáže tolik věcí, dokáže udělat tak nádherné světlo, tak úžasnou atmosféru! Před pár lety jsem si pořídila blesk za vidinou skvělých fotek v interiéru. Blbost. Leží ve skříni. Přirozené světlo nenahradí nic.

A já si strašně moc užívám slunce a světlo, které se vkrádá do pokojů a na fotkách dělá tu jedinečnost.

 

"Učím na několika workshopech, kde se často objevují fotografové, kteří se pořád drží stejné techniky, fotografují na clonu f/22 s rychlostí 1/250, pořád blýskají "Prásk, prásk, prásk!", používají spoustu papírů, odrazů a světel, ale já v konečném výsledku nevidím žádný rozdíl. Oni vědí o technice mnohem více než já. Mně stačí jedno světlo. Když nesvítí slunce, nefotím. Popravdě, o technice jsem toho nikdy moc nevěděl. Zabýval jsem se spíš emocemi."

Na ty údaje se vykašlete. Emoce nás provázejí životem úplně samozřejmě jako třeba potřeba dýchat, jíst, pít. Emoce k životu patří a když se odráží v tom, čemu se s láskou věnujeme, je to vidět.

Toužila jsem po sbírce objektivů a já nevím po čem všem, ale zjistila jsem, že jsem spokojená takhle, jak to je. Nechci se probíjet někam dopředu, snažit se válcovat ostatní a soutěžit. Chci to dál dělat tak, jak mě to baví. Takže zůstávám dál u svého dlouholetého a opotřebovaného, ale stále fungujícího přítele fotoaparátu. A u emocí, samozřejmě.

 

Tímhle vším a ještě dalšími věcmi je mi Robert blízký. Stejně jako tím, že miluje jídlo! :D Jídlu věnoval i jednu kapitolu ve své knize.

Co mě ještě hodně zaujalo je, kolik fotografů Robert Vano zmiňuje, protože o spoustě z nich jsem nikdy neslyšela a rozhodně to musím dohnat, přestože jsou to lidé zachycující né vždy příjemná témata - např. Joel-Peter Witkin, který fotí postižené lidi, nebo třeba i mrtvoly.

 

Je to jednoduché, je to čtivé, je to svěží, je to vtipné.
Jsou tu chvilky k zamyšlení i fotky.
A je to inspirující.

 

Takže Robert Vano rozhodně ano!

Foťte, čtěte a mějte rádi život ♥

T.

 

P.S. Nemůžu se dočkat reakcí na to, že se hrdě hlásím k neznalosti svého foťáku! :)