pátek 27. března 2015

Střed se hroutí zevnitř... aneb jak málo víme o duševních chorobách a proč bychom měli být tolerantnější

Už je to takovým naším zvykem, že lidi odsuzujeme a přitom o nich nic nevíme.
Nejsem jiná - ale začala jsem se trochu víc zajímat o lidskou duši a duševní zdraví a dost jsem toho pochopila. Jakmile není někdo podle našich představ, stane se terčem našeho výsměchu nebo kritiky. Automaticky si ho zařadíme do škatulky "divnej". Ale to není vždycky na místě. Každý z nás má samozřejmě jinou povahu. Ale hlavně za to, jací jsme, nemůžeme. A nikdy nevíme, co za chováním druhého člověka může být.

Duševní choroba je strašák, který navenek nevidíme.
A Elyn R. Saksová se rozhodla napsat o tomhle strašáku knihu a přiblížit lidem to, s čím bojuje, schizofrenii.


Když si zlomíme roku, zrentgenují nám ji a dají sádru. Za pár týdnů sádru sundají, ruku rozhýbáme. Tečka.
Když se u člověka projeví první příznaky schizofrenie, nepomůže jedno ošetření ani prášky na bolest. Začíná tím celoživotní boj, který si nedokážeme představit, dokud si tuhle knížku nepřečteme.

Schválně - kolik z vás opravdu ví, co že to ta schizofrenie vlastně je?
Všeobecně panuje přesvědčení, že se jedná o rozdvojenou osobnost. Nebo o nemoc, kterou když člověk trpí, má vražedné sklony. Hlavně medializováním se tahle duševní choroba stala "strašně nebezpečnou". Nejednou jsem se ve zprávách doslechla, že někdo někoho zabil a je nebezpečný, protože trpí schizofrenií a může dál zabíjet a tak dále a tak dále.. Takže i já sama jsem z toho dříve získala dojem, že schizofrenik rovná se vrah a člověk, kterého nikdy nechci potkat.
 
Přitom sama Elyn v této knize popisuje, že člověk trpící schizofrenií není ani tak nebezpečný okolí, jako spíš sobě - schizofrenik si může ubližovat a může se i pokusit o sebevraždu.
Při schizofrenii trpí člověk bludy, někdy nemá potuchy o hygieně, o světě kolem, trpí méněcenností..
 
Mluví se o fyzických nemocích a o zraněních. O duševních tolik ne, protože nejsou vidět..
Ale měli bychom jim věnovat víc pozornosti, protože ony taky bolí. Nevěříte? Když bolí duše, je to kolikrát větší bolest, než když vás bolí hlava, nebo třeba odřená noha.. Už jen ta skutečnost, že vás něco takového dokáže dohnat až k sebevražedným myšlenkám, mluví za vše. Pochybuju totiž o tom, že jste se chtěli zabít po tom, co jste si zlomili prst nebo dostali chřipku.
 
Elyn v téhle knize vypráví o svém životě, kdy se u ní tahle choroba projevila a jak se projevila, jak se s tím vyrovnala, nebo spíš nevyrovnala, jak to přijala její rodina, její přátelé, jak probíhala léčba, kterou nastoupila někdy dobrovolně a někdy nedobrovolně.
Měla tu smůlu, že vyrůstala a zpozorovala na sobě příznaky schizofrenie v té době, kdy bylo nejlepším řešením pro člověka s duševní chorobou ho nechat dlouhou dobu připoutaného proti jeho vůli a zkoušet na něm různé léky s někdy vážnými a nevratnými vedlejšími účinky.
 
Pro mě byla hodně silným okamžikem této knihy chvíle, kdy Elyn bolí několik dní hlava a zvrací, a tak se vydá na pohotovost, kde má záznam jako psychiatrický pacient, čímž skončí ze strany lékařů jakákoliv další snaha určit přesnou diagnózu. Elyn je poslána domů s tím, že je to "jen" psychotická epizoda. Při druhé návštěvě pohotovosti se ale konečně dozví příčinu svých bolestí - teče jí krev z mozku. V té době byla úmrtnost při tomto druhu krvácení 50%. Ale tuhle životní nástrahu Elyn zvládla. A je to - alespoň pro mě - docela šokujícím příkladem toho, jak se jednalo s lidmi, kteří dostali nálepku "blázen".
 
Elyn je pro mě navíc osobností z toho důvodu, že se i přes svůj celoživotní boj se schizofrenií stala profesorkou na právnické fakultě a profesorkou psychiatrie. Rozhodla se věnovat tomu, čemu sama nejlépe rozumí a co zažila na vlastní kůži.
 
Pokud máte chuť si přečíst lidský příběh, získat trochu vědomostí o duševním ne/zdraví, tak tuhle knížku rozhodně doporučuju.
A nečekejte nějaké depresivní čtení - tahle žena sice neměla lehký život a pravděpodobně to nemá lehké ani teď, ale její příběh je inspirací pro všechny, kteří chtějí něco dokázat.
 
 
 
Na závěr bych ještě ráda dodala, že si tady nehraju po přečtení téhle knížky na odbornici přes duševní choroby. To ani náhodou.
Jen mě začalo poslední dobou tohle téma zajímat a těch knížek jsem si pořídila víc. Hledám si různé informace a lidské příběhy, protože ty dají člověku víc než desítky encyklopedií a internetových stránek. A vše v tomto článku jsou jen mé dojmy a postřehy, nikomu netvrdím, že to tak opravdu je.
A taky už tolik neodsuzuju. Sama nepatřím mezi ty děsně "kchůl" a "sluníčkové" lidi vyhledávající společnost, mám svůj svět a je mi v něm dobře (ačkoliv vím, že někteří lidé v mém okolí to nenesou moc dobře a neví, co si o mně myslet). Ale jsem šťastná a o to přece jde, nebo ne?
 
Takže buďme trochu víc tolerantnější a mějme více empatie! 
 
A pokud se náhodou dozvíme, že někdo v našem okolí má takového svého osobního "strašáka", neposmívejme se mu, ani nevyhýbejme. Ať už je to schizofrenie, deprese, nebo cokoliv jiného.. Berme ho pořád jako člověka sobě rovného, protože si to zaslouží a je možná silnější víc, než si myslíme ;) Protože je snadné říct o člověku "To je fakt magor." nebo "Je divná..", ale podpořit takového člověk a neotočit se k němu zády, zatímco ostatní s ním nechtějí mít nic společného, to je pro mě hrdinství a takových lidí já si strašně moc vážím.
 
 

6 komentářů:

  1. Sympatické, ušlechtilé. :) A hezky napsané, samozřejmě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač, samozřejmě. :) Po zásluze ;) Zrovna jsem dokoukala Čistou duši!

      Vymazat
    2. A líbilo se? Plánuju se na ní taky podívat! :)

      Vymazat
    3. Tys to neviděla nikdy? Nenee!? Samozřejmě paráda, jeden z nejhezčích filmů. Inspiroval mně k napsání článku: http://www.podnikavecesko.cz/2015/04/co-ma-spolecneho-casopis-forbes-film.html#more a dala jsem tvůj související zpětný link, s dovolením ;)

      Vymazat
    4. Už to čtuuu! A na film kouknu! A děkuju za tu zmínku - toho si vážně cením! :)

      Vymazat